Jednatřicátý ročník mezinárodního svátku literatury, pražského Světa knihy se konal v čase jarních mrazíků, kdy se jakoby Pankrác se Servácem a Bonifácem podepsali i na stavu české poezie, dlouhodobě živořící kdesi v koutě bez valného zájmu nakladatelů, ba i čtenářů samotných. Přímo jako pohlazení tedy znamenal propagační leták, upozorňující na stánku nového pražského nakladatelství Olympos na jedinečný titul knihy veršů známého básníka bez bázně a hany Karla Sýse - Zaručeně Neodvolatelně předposlední jízda.

U zrodu této mimořádné sbírky pozoruhodného osudu stojí její vydavatel František Mareš. Dále pak recenzent rukopisu, přední znalec české literatury našeho věku Milan Blahynka, dlouholetý kolega básníka, spisovatele a novináře Sýse, který této osobnosti svěřil svou poslední práci k zhodnocení, ještě netuše, že se záhy bude jednat o literární pohrobek. Řadu zodpovědných uzavírá člověk nejpovolanější, znalec Sýsovy tvorby a jeho básnická žačka a literární souputnice Eva Frantinová.

Momentka Karla Sýse ze zasedání Unie českých spisovatelů

Ti dva se spolu smáli i plakali, ale i tvořili. Eva tudíž i z náznaků nedokončené věty ví nejlépe, co tím takříkajíc chtěl básník říci a proto se zdařile ve funkci editora místy nedokončeného rukopisu svého úkolu zhostila. V současné době se Sýsova poslední kniha připravuje k tisku s obálkou tradičně namalovanou letitým Sýsovým ilustrátorem, malířem a přítelem Vojtěchem Kolaříkem. Ještě než si na sbírku stoupnete do fronty v některém z dobrých knihkupectví, věnujte vážení čtenáři pozornost jak úvodu knihy od Františka Mareše, tak i Blahynkově předmluvě.

Dne 26. července tohoto roku by se významný český básník Karel Sýs dožil 80 let

Zaručeně Neodvolatelně předposlední jízda je jeho posledním dílem, které neprošlo druhou autorovou korekturou a tak nese stopy jeho hledání jak přesně, v jeho básních jsme na to zvyklí, pojmenovat svět kolem nás. Protože poezií Karlem Sýsem pojmenovaná doba, lidé i jejich činy, nejsou jen opisem viděného a slyšeného, ale slovy odkrytým životem od pólu pravdy přes vše dovolující polopravdy až k pólu oficiální lži. Do poezie Karla Sýse vstupuje čtenář jako do tekoucí řeky slov a ta jak by přes peřeje, mělčiny i klid v meandrech času jeho vlastního osudu nesla jeho já k poznání velikosti či malosti lidského bytí.
Lidová moudrost praví, že blesky bijí do vysokých stromů.

U stromů ano, ale u lidí a od nepaměti, bije lidská hloupost a malost do lidské velikosti, pokud se taková narodí. Držíme v ruce přes dvě stě stran básníkovy promluvy. Na bílém papíře napsané černými písmeny. Lyrika, epika, občas jen věty zachycující vzpomínku na obyčejná místa, na mnoho zdánlivě obyčejného, aby právě z něho – jako se to stává dětem dívajícím se do krasohledu, pouhým otočením bylo náhle neobyčejné. Ano, poslední básníkovo dílo ve své podstatě vypráví o velikém a neobyčejném životě, světě, ale především člověku, který tím světem jde.

Eva Frantinová si vzala za úkol pečovat o literární odkaz Karla Sýse, před časem jsme mohli číst její vzpomínkovou publikacintka Karla Sýse ze zasedání Unie českých spisovatelů.

A svět jako pouť s kolotočem, s cukrovou vatou přilepenou na rtech a na konečcích prstů, s kolombínou a harlekýnem hraje tu opakující se komedii života. A jako v každé komedii zůstává prázdno po skončení a piliny a písek, kde stálo šapitó na chvíli plné potlesku a smíchu. Život. Lze jej žít, pít, snít o něm, milovat i nenávidět, ale Karel Sýs, přes všechna protivenství lidí i doby, přes všechna jemu malými, hloupými a nevzdělanými způsobená příkoří, dovedl ve své poezii o životě vyprávět, protože v jeho konečnou pravdu věřil. On ji znal, proto ji bránil a proto mohl napsat v závěru své poslední básně :

„ … umřít se vyplatí, jen když vás zase všechny uvidím. „

František Mareš

Básnická závěť, testament čím Karel Sýs žil

Na přelomu letopočtu poslední básníkovy zimy, naposled vydechl pak v létě, náhle mě zamrazilo. Karel Sýs mi elektronicky poslal rukopis své nejnovější objemné básnické skladby. Ne jako často, aby mi dopřál čas na dvojí čtení, než kniha vyjde a sednu k recenzi, ale poprvé, a naposled s tím, že si není jist a neví si rady s dvojicemi nabízejících se výrazů, obratů, slovosledů. To snad není on, vždy razící svá slova jako zlaté mince. Nevěděl jsem, že na něm pracuje smrtelná nemoc. Než jsem se zmohl na cokoli, začetl jsem se a unášen veletokem veršů krátkých i neuvěřitelně rozměrných, a zapomenuv na jídlo a dění kolem sebe, ani nevím jak, byl jsem na poslední straně 171, na níž „ jaro ztratilo své čaro / dobroděj čaroděj se změnil ve zloděje /už se chvěje vítr, chladný vítr / jen ještě neví, zda mě bude ofukovat v Praze, Písku nebo v Kostelci nad Orlicí / Umřít se vyplatí / jen když vás zase všechny uvidím/ …

Co jiného jsem mohl Karlovi říct, píše profesor Blahynka, než po pravdě ho ujistit, že jeho velebáseň je skvělá a že verše, kde hledá správné slovo, obrat, slovosled, přepíše, může přepsat jedině sám. Předpokládal jsem, že brzy mi pošle Zaručeně Neodvolatelně předposlední jízdu už na cestě do tisku, byl bych na to vzal jed, natolik jsem ho znal; ale když se smrtelník cítí na koni, na nebesích se tomu smějí. Na nebesích vládne cynismus. Básník už možná neměl sil na skladbu sáhnout, do posledních svých dní na vysoké úrovni redigoval LUK tak, že my, jeho autoři, netušili jsme nic. Shodou přímo škodolibých okolností je dodnes záhada, kde skončil jeho počítač a obsah jeho stolu v redakci. Jen na nebesích snad vědí, zda Sýs dokázal skladbu dokončit.

A tak na případné editory básně pozoruhodné už před jejím dokončením vyvstává přetěžká otázka: pokusit se jí v básníkových intencích upravit a připravit k vydání? Eva Frantinová, pro toto řešení nejkvalifikovanější spolupráce s ním, má odvahu. Je tu však podle mého soudu i možnost vydat dílo v jeho ne zcela „hotové“ podobě. Jak ví i Eva Frantinová, je děsně obtížné rozhodnout, kde to, co se zdá jak překlep, zbytečné či nenáležité opakování, není tvůrčí záměr; a zda případné pracovní hledání přesného výrazu nelze ocenit jako vhled do způsobu práce odpovědného tvůrce, který hledá a posléze nalézá, což ostatně praví sám kdesi uprostřed básně, nalézá, jak stvořit z obyčejných slov nevýslovné verše.

Avšak už ve verzi, s níž přichází Eva Frantinová, Zaručeně Neodvolatelně předposlední jízda je zaručeně a naštěstí neodvolatelná básnická závěť, testament, v něm je v mámivém víru vše, čím básník žil, čemu se upsal, co miloval a co nenáviděl, co dokázal a také, jak šel naším světem ničeho neskrývaje v nezvalovském skleněném haveloku. Ne náhodou před závěrem skladby se vyznává: Někdy občas si dopřeju jet domů kolem Nezvala / vždycky občas mi zamává. Jak si pamatuju Nezvala ne občas, ale vždycky.

Milan Bahynka

Obálka představované knihy, která spatří světlo světa na přelomu května a června

Majakovského reinkarnace

Jistě není třeba básníka a jeho dílo sečtělým čtenářům příliš připomínat. Spíše posledním generacím, narozeným v čase milénia jsou určeny následující řádky, pokud si sami neotevřou „dotykáčem“ který většinou téměř nedají z ruky, jeho životopis na Wikipedii. Takže, český básník, spisovatel, překladatel a levicový novinář, ( nar. 1946, zem. 2024) patří k našim významným literárním osobnostem 20. a 21. století. Mimořádně plodný autor stovky publikací, jak básnických sbírek, tak i prózy, především z ranku literatury faktu, milovník a znalec výtvarného umění a hudby (v mládí chtěl dokonce studovat konzervatoř), redaktor legendární Tvorby, Kmene, Literárního měsíčníků a posléze i Haló novin a levicového týdeníku Naše pravda, kde až do svého odchodu řídil literární přílohu LUK (literatura a umění), zakladatel a dlouhodobý předseda Unie českých spisovatelů.

Vyznavač pravdy a lepších zítřků, který nezměnil své názory ani chování po změně režimů v roce 1989. Prezidentem Zeman oceněn titulem Zasloužilý umělec. V tvorbě Karla Sýse dominuje poezie, ale v posledních dvaceti letech života se věnoval i české historii, satiře porevolučního politického vývoje a studiu lidové slovesnosti. Některá díla publikoval pod pseudonymy, jako kupříkladu Václav Špán, Věra Sýsová nebo Kosmas.

Ivan Černý