Ve svých pětadvaceti letech si skutečně otevřela vlastní malý bar v Lijiangu. Jmenuje se "Slza" a stojí nedaleko od úpatí zasněžených hor. Každé ráno otevřu okno a vidím je přímo před sebou. Už v osmnácti sem s tím klukem sem přijela. Tehdy jsem totiž četla zvláštní esej od Alaje s názvem "Kapka vody protéká Lijiangem". A až teď pochopila, že ta kapka nebyla voda, ale slza. Každý, kdo sem přijede, tu zanechá jednu slzu, ať už radosti nebo smutku.

Můj podnik je zvláštní. Jsem dívka ze severu tak si tu nejčastěji pouští píseň "Dívka z jihu". Každému, kdo přijde, řeknu: "Nechte mi tady příběh nebo píseň a já vám dám kávu nebo drink zadarmo." A tak jsou stěny jejího baru polepené fotografiemi a pohlednicemi všeho druhu, spolu se vzkazy napsanými v nejrůznějších jazycích. Když ostatní vyprávějí, ona tiše poslouchá a pečlivě si pamatuje. Potom ty příběhy přetváří pod cizími jmény a zveřejňuje je na svém blogu.

Jednoho dne vešel mladík. Zahrál jí na kytaru vlastní skladbu a řekl jí, že inspirace pochází z jeho hlubokého a krásného vztahu, který nikdy předtím neměl příležitost někomu zahrát. Vyprávěl mi o každém okamžiku s dívkou ze své písně – o společných východech a západech slunce, o moři a horách, o hlučných ulicích, kde se spolu smáli, o tichých parcích, kde si povídali o všem možném. Když byli sami, hádali se, až se z nich kouřilo, ale když byli mezi lidmi, mlčky si neuvěřitelně rozuměli.

Pousmála jsem se. "To je tak povědomé," řekám si v duchu. Ptám se ho, proč je teď sám. Odpověděl jí, že jeho dívka se rozhodla vrátit do svého rodného města pro stabilní práci, zatímco on raději toulá světem s kytarou a kamerou. Odložila svou kávu a podělila se s ním o svůj vlastní příběh. Byly si tak moc podobné. Mladík se mě na oplátku zeptal: "A proč jsi ty sama? Co ten, se kterým jsi sem přijela v osmnácti? Nechala jsi ho za sebou i ty kvůli nějakým maličkostem jsi hadává, nebo z nějaké lítosti?" Nedokázala jsem se ovládnout a rozesmála se do dlaní. Bez přemýšlení vyslovila jeho jméno.

A vtom se ze skladu vynořila rozcuchaná hlava: "Co na mě křičíš? Už mě z toho mletí kávy chytají křeče, večer musím ještě šoférovat taxíka, a ty tady furt rozdáváš kafe a drinky zdarma a ještě se s každým vybavuješ! Já už fakt nemůžu, pojďme se rozejít, zítra jedu zpátky, dělej si, co chceš, už mě z toho všeho trefí!" Tahle slova jí vyčítavě říká už sedm let, ale vypadá to, že je pořád živý a zdravý. Rozhodla se, že ho bude zlobit dál.

Miroslava Krásová