Několik málo známých perliček z naší krásné zlaté stověžaté Prahy

Když jsem pracovně přijel před více jak pětadvaceti lety do hlavního města Prahy, myslel jsem, že se v ní nikdy pořádně nezorientuju. Co jsem ale věděl, že si Prahu jako město naší kultury zamiluji, a to se také stalo. Když někdo chce někde zapustit kořeny, musí to místo začít mít skutečně rád. Začít se učit poznávat ulice, významná místa, hledat opravdové přátele a taky si vychutnat atmosféru, kterou vám toto místo nabízí. No a když jsem se spřátelil s historikem PhDr. Janem Nepomukem Assmannem, dlouholetým kurátorem Muzea hlavního města Prahy na Florenci, bylo jasné, že poznám Prahu možná blíž, než skuteční Pražané. Doktor Assmann znal o Praze spoustu zajímavostí. A já se o několik zajímavostí dovolím podělit.

Jedová chýše
Skutečnou Jedovou chýši vám na své fotografii neukážu, jelikož ta proslavená restaurace, nebo spíš hospoda, či pajzl, jak se říkávalo, už dnes neexistuje. Pojďme ale trochu do historie. Jedová chýše stávala od třináctého století na návrší Větrov, v dnešní Apolinářské ulici č. p. 446, nad místním kostelem. Již ve čtrnáctém století to bylo místo častých přepadení, ale i vražd. Posledním majitelem Jedové chýše byl prof. Antonín Heveroch (1869–1927), který chtěl po zbourání budovy rozšířit nedaleký blázinec, nebo vybudovat soukromé sanatorium, avšak krátce poté zemřel. Hospoda (nízký domek s mansardovou střechou krytou šindelem) byla zbourána v roce 1933. Jednalo se tak zřejmě o hospodu s nejdelší nepřetržitou existencí v Česku. Na jejím místě byl postaven funkcionalistický činžovní dům architekta Josefa Kalouse. Dům stojí mezi kostelem sv. Apolináře a pláckem s kamenným sloupem se sochou svatého Vojtěcha z roku 1677 na křižovatce ulic Apolinářské a Viničné.

Název „Jedová chýše“ dnes užívá například hospoda ve Vodičkově ulici nebo v Hlubočepích. Hospodu prý občas navštěvoval v přestrojení český král Václav IV. Ten prý v hospodě Na Vinici poznal ve dvou hostech nájemné vrahy, kteří se ho kdysi pokusili ve Vídni otrávit. Kat, který ho doprovázel, jim vhodil do vína jed a oba na místě zemřeli. Odtud prý tedy získala Jedová chýše svůj název. A ještě taková zajímavost, pro nás dnes neobvyklá. Jeden z majitelů prý přivazoval lžíce na řetízky a aby nikdo neukradl talíře, nechal do stolů vydlabat jamky, do kterých se jídlo servírovalo. Když host dojedl, hostinský hadrem otřel lžíci i jamku a byla připravena pro dalšího. Uff, možná nakonec i odtud pramení její název.

Palácový Hotel Platýz a příběh sovičky
Na Národní třídě je velmi rozsáhlý palác, který nese název »Platýz« (původní majitel Friedrich Burgundský), který v roce 1405 přešel na pražského podnikatele Jana Bradatého ze Stříbra. Poté tento palác roku 1586 zakoupil císařský rada a sekretář Rudolfa II., Jan Platais (Platejs) z Plattenštejna, jehož jméno nese palác dodnes. Ten nechal upravit fasádu v renesančním stylu a přistavit lodžii v 1. patře dvora, jejíž malé části jsou patrné dodnes. Roku 1637 palác získal hrabě Jan ze Šternberka. Šternberkové iniciovali barokní úpravy a z této doby také pochází průchod přes dvůr mezi Uhelným trhem a Národní třídou. Nejrušnější dobu zažil palác od roku 1715, kdy ho získal věnem Jan Leopold Paar po sňatku s Marií Terezií ze Šternberka. Vznikla zde proslulá šermířská škola, poštovní úřad, konaly se plesy a koncerty. Busta Jana Leopolda Paara byla umístěna na schodiště předního křídla do Národní třídy. Roku 1813 koupil Platýz rytíř František Daubek a palác nechal přestavět na činžovní a hotelový palácový dům. Ten patří mezi nejstarší a největší v Praze. Při přestavbě podle stavitele Jindřicha Hausknechta došlo k výstavbě hodnotného empírového průčelí, čímž se změnila orientace dosavadního hlavního severního portálu paláce z Uhelného trhu směrem na jih do Národní třídy.

No a zde je taková zvláštnost. Když se postavíte před hlavní průčelí vstupu do nádvoří, po levé straně je drobounká bronzová sovička na jakémsi bidýlku. Tato sovička byla velmi funkční a byla něco jako semafor. Když v noci přijela do tohoto hotelového domu nějaká návštěva a chtěla se ubytovat, nemělo smysl budit služebnictvo a celý dům kvůli tomu, aby jim bylo oznámeno, že hotelový palác je plně obsazen. Aby se tak nestalo, dalo služebnictvo sovičku hlavou dolů a pokud byly pokoje volné, byla sovička vztyčená. Donedávna byla sovička na průčelí paláce originální, ale jelikož byla z bronzu, tak byla ukradena. Naštěstí ji policie za značného přispění kurátorů Muzea hlavního města Prahy objevila a byla uložena do depozitáře – současná sovička už je replika.

Lucerna plná nacistů a kolaborantů
Při jedné procházce s doktorem Assmanem jsme se rozhodli zkrátit si cestu centrem Prahy pasáží Lucerna. Tu najednou na mne doktor mrknul a říká, že mi ukáže zajímavost. Přímo v centru pasáže nad schodištěm je jakýsi můstek, který sloužil jako venkovní posezení pro přeplněnou kavárnu Lucerna. Kavárna je jakési předsálí pro vstup do kinosálu. Jsou zde různé recepce, a ne jinak tomu bylo i v průběhu druhé světové války. Jenže tehdy Lucerna sloužila výhradně německým důstojníkům SS, a také jejich spolupracovníkům, kolaborantům. Dávali si zde v kinosále také různé odměny a vyznamenání, a posléze posilněni alkoholem ryli do vzácného opulentního červeného mramoru svůj monogram, datum, kdy dostali vyznamenání a hákový kříž, aby se vědělo, že a kdy tito esesáčtí důstojníci vyznamenání dostali. Zvláštností bylo, že vyryté roky byly v rozpětí 1939 až 1945, což znamená, že zde byli po celou dobu války. Obecně se to ví, ale detaily zná málokdo. Okamžitě jsem začal tyto vyryté hákové kříže s daty a monogramy fotografovat. Najednou za námi přiběhl člověk z ochranky a rázně nás vyzval, abychom přestali fotit a odešli. Na poslední chvíli jsem vyfotografoval záběr tak, aby bylo zřetelné, že je to skutečně z Lucerny. A za necelé dva měsíce jsem tam s fotoaparátem procházel znovu, abych udělal lepší záběry, ale nebylo co! Majitelé Lucerny nechali tyto symboly, které tam byly téměř sedmdesát let, odstranit vybroušením. A tak mám pro vás dvě fota vybroušené pravdy o Lucerně za druhé světové války! Ono obecně je pasáž Lucerna spojená se světovou válkou negativně, jako velmi smutný příběh. Nu což, dějiny mají různou tvář.

Alegorie erotických soch v pražské architektuře
Jednu zvláštnost podle doktora J. N. Assmanna má naše milovaná Praha v tom, že měla vždy tendenci se opičit po jiných evropských velkoměstech. Například Petřínská věž je menší kopií Eiffelovy věže v Paříži, napodobenina velkolepé sochy Svobody je na budově naší České národní banky na Příkopech, a tak bych mohl pokračovat dále. Tak se také stalo, že v architektuře našeho hlavního města Prahy je nejvíce erotických alegorických skulptur z celé Evropy, dokonce ani prý v samotném Římě nemají tolik erotických skulptur jako v naší Praze. Samotná radnice na Mariánském náměstí má ve svém průčelí hned několik mužských i ženských obnažených postav. A když už jsme na Mariánském náměstí a otočíme se doleva od průčelí radnice, máme před sebou knihovnu, kde je hned šest alegorických postav, které znázorňují vědu, divadlo a další.

Na rohu Jungmannovy ulice a Národní třídy máme zase Palác pocházející z let 1923–1924, který byl postaven ve stylu rondokubismu italskou pojišťovnou Riunione Adriatica di Sicurtà podle návrhu arch. Josefa Zasche, ve spolupráci s architektem Pavlem Janákem. Palácem prochází z Jungmannovy ulice na Národní třídu pasáž Adria. Na sochařské výzdobě paláce se podíleli Otto Gutfreund, Jan Štursa, František Anýž, Karel Dvořák a Bohumil Kafka. No a ve Spálené ulici máme na budově současné Komerční banky rovněž velmi pěkné alegorické sochy zemědělství, strojírenství, hutnictví a vinařství.

Klika pro císaře pána
Na Masarykově nádraží je na prvním nástupišti nenápadná místnost, které se říká »Císařský salonek«. Provoz Masarykova nádraží měl slavnostně otevřít právě císař František Josef I., a tak se vše připravovalo tak, aby byl císař pán spokojený a taky ohromený. Byla proto vyrobena speciální luxusní klika, kterou měl sám císař otevřít tento salonek a měl to být první jeho kontakt na českém území, hned po vystoupení z vlaku. Jenže císařův vlak z Vídně měl zpoždění a nebyl čas si dávat čaj či pohoštění. Tak se císař pán naleštěné kliky nikdy nedotknul, protože ihned musel naplňovat svůj program a dotýkal se nějaké jiné kliky někde jinde. Mimochodem, tu kliku pro císaře na Masarykově nádraží můžete vidět dodnes na 1. nástupišti, kde se salonek nachází.

Takto bych mohl pokračovat dále, nejen o skulpturách v architektuře, ale i malých střípcích z naší krásné a milované Prahy. Tak zase někdy příště.

Jan Vojtěch, šefredaktor General News