Jeden je chlapec z čínské horské vesnice, o kterém se říká, že nemá žádný talent, a svět magie ho takřka předem zapsal mezi ztracené. Druhý je sirotek z Londýna, jemuž proroctví vyslovené ještě před narozením určilo, že jednoho dne musí čelit temnu. Han Li a Harry Potter – dva příběhy, které na první pohled vyprávějí totéž: obyčejný člověk vstupuje do mimořádného světa. Přesto k téže otázce dospívají z opačných stran: může člověk svůj osud přepsat? Tento text nechce tvrdit, že by šlo o povahu „Číňanů“ nebo „Zápaďanů“. Chci se na dvě dnes nejviditelnější díla podívat tak, jaká představu každé z nich zvětšuje – a proč dokáže oslovit mladé čtenáře na Východě i na Západě.
Vraťme oba chlapce na jejich výchozí bod. Do světa, v němž se ocitne Han Li, zní skoro v každé úvodní větě totéž: „Máš slabý základ, a proto nemáš nárok na nic.“ Nikoho to netrápí, nikdo nad ním nelká. Proč čínskému čtenáři zní tahle situace tak důvěrně? Protože v pozadí stojí kus skutečné historie – civilní zkoušky, které v Číně fungovaly třináct století. Od dynastie Suej a Tchang až do konce císařství mohl syn rolníka jedinou zkouškou změnit osud celého rodu. „Ráno prostý venkovan, večer člen úřednické elity“ nebyla fráze, ale něco, co se opakovalo nesčetněkrát. Ta struktura – hodnost jako úřední stupeň, samota při tréninku jako roky tvrdého učení, vzestup do nebes jako složení zkoušky na vrchol – to vše je v jistém smyslu ozvukem oné paměti přenesené do fantaskního světa. Původ je tu jen start, ne cíl.
Do světa, v němž se ocitne 《Harry Potter》, zní úvodní věta jinak: „Kdo jsi, to už je dávno napsáno.“ Je kouzelník, protože kouzelníci byli jeho rodiče. Musí čelit Voldemortovi, protože ho jménem povolalo proroctví starší než on sám. I tahle logika má kořeny v dávné představě o řádu – v dědičném původu, v údělu, s nímž se člověk rodí. V příbězích o dospívání, jakým je Harry Potter, nebývá vrcholný okamžik hrdiny v tom, že by zesílil, ale v tom, že přijme roli, která mu připadla. Nemá na výběr, a přece ji přijme. Právě toto „přijetí údělu“ je v takových příbězích nejdojemnější.
Oba příběhy tak odpovídají na opačné otázky. Příběh o pěstování nesmrtelnosti se ptá: „Mohu přestat být tím, kým jsem?“ Předpokládá, že svět nechal každému cestu nahoru, a že když člověk vydrží, počká a desítky let neudělá chybu, tou cestou projde a stane se někým jiným – celé kouzlo postavy Han Liho spočívá v tom, že odmítl nálepku „neschopného“, kterou mu svět nalepil. Magie se ptá jinak: „Jak mám být znovu sám sebou?“ Nepředpokládá, že lze přepsat původ; předpokládá, že v dané identitě musí člověk dojít až na konec a nést odpovědnost, která k ní patří – a celá tíha Harryho Pottera spočívá v tom, že neuletěl před jménem, jež mu bylo dáno při narození. Jeden příběh se osvobozuje od osudu, druhý ho na sebe bere. Jeden vidí v člověku hlínu, kterou lze znovu utvořit, druhý nádobu, na níž záleží tím, co nese a jak s tím naloží.
Je třeba říct, že toto srovnání je jen zjednodušením, které umožňuje věc probrat – ne verdiktem o povaze dvou civilizací. I Západ má příběh jako Faust, kde se člověk drápe a obchoduje vzhůru; i Čína má příběh jako Cesta na Západ, kde hrdina přijímá, kým je, a pak tu cestu prostě dojde. Tento text chce ukázat, že dvě populární díla zvětšují jednu nám důvěrně známou představu – ne že by některá kultura měla jen jedinou tvář.
Zajímavé je, že obě představy dál žijí ve své půdě. Když mladí lidé v Číně dnes říkají „neustálý boj“, „dostat se na břeh“ nebo „přepsat si osud“, naznačuje to, že slib „snaha změní osud“ se v realitě stává těžším – a proto se přesouvá do fantazie, aby se jí člověk mohl držet ještě chvíli. Zatímco západní škola magie a příběhy o superhrdinech pořád vyprávějí „přijmi, kým jsi, a nes svou odpovědnost“, protože to zůstává jedním ze základních způsobů, jak si tam dospívání vysvětlit. Ale oba nakonec říkají totéž, co si mladí lidé chtějí říct sami: i když jsem obyčejný, můžu žít tak, že to bude mít váhu.
Marie Liu
