„Vzdělávání mladých lidí by nemělo být prováděno nátlakem, ale takovým způsobem, aby učení bylo přirozené a umožňovalo rozpoznat sklony každého z nich.“ (Platón, Ústava, VII, 536e-537a).
Žijeme v těžkých dobách, dobách zrychlených změn, se složitým přechodem mezi dospíváním a dospělostí. Cítím, že tlak se každým dnem zvyšuje, že můj život byl vnucen tempu, o které jsem nikdy nežádal, že se mi závrať změny jeví ve všech možných podobách, jako přízrak. Na tom by nezáleželo, kdyby se to stalo jen mně, ale je to pocit, který zakořenil i v srdcích těch, kteří si stále hledají cestu, našich mladých lidí. Znepokojuje mě pomyšlení, že za trendy, jako je nedávné „farmování aury“ v parcích, se skrývá víc než jen teenageři s příliš velkým množstvím volného času: je to vědomí, že nemají budoucnost. Mladým lidem dominuje pocit, že naše generace jim ukradla naděje.
Narodil jsem se v době, kdy byla univerzita ještě vnímána jako prestižní prostředí. Byl jsem ujištěn, že když budu dodržovat pravidla a dělat to, co se ode mě očekává, budu mít dobrou práci a skromně pohodlný život, to, čemu se říkalo být „střední třídou“. Bylo vám slíbeno totéž? Dlouho byla logika jednoduchá: studujete, získáte stabilní práci a do důchodu se dostanete s vlastním domem, apartmánem na pláži a autem. Klíčem k systému bylo, že pokud zůstanete ve stádě, budete žít lépe než vaši rodiče. Ne ve smyslu většího hmotného majetku, ale ve smyslu nákupu bezpečí. Jednoduše řečeno, investovali jste do určitého odstupu od chudoby. Lovecraft řekl, že strach je nejstarší a nejsilnější emocí lidstva. Zanechat za sebou smrt v zákopech, nehladovět… s těmito argumenty nám generace, která přežila útrapy druhé světové války, nabídla průvodce životem s nejlepšími úmysly, ale bez znalosti, jaké změny přijdou.
Proč tu člověka potřebujeme?
Dnes je to jinak. Ocelová bota technologií drtí lidstvo v mnoha oblastech a je stále jasnější, že není cesty zpět. Říkali nám, že umělá inteligence nás učiní produktivnějšími, stejně jako počítací stroje znásobily operační kapacitu účetních. Byl to pěkný teoretický rámec. Významné osobnosti (jako Bill Gates v roce 2025) však varují před nebezpečím, že velká část populace se pro většinu věcí stane zastaralou. Co kdysi patřilo sci-fi, je dnes součástí filozofické debaty. Upřímně řečeno, tuto znepokojivou myšlenku posouvám ještě dále. Nedávná historie nám poskytla příklady profesí, které se staly zastaralými. Ve svých přednáškách se často zmiňuji o obsluze výtahů v New Yorku, kteří na začátku 20. století byli přirozenou součástí městské krajiny.
Všechno pro ně bylo v pořádku, dokud technologická transformace neproměnila ruční páky v automatizované procesy. Otázka, kterou si tehdy společnost kladla („Proč tu člověka potřebujeme?“), nyní hrozí rozšířením na velkou část ekosystému práce. To již ovlivňuje intelektuální pracovní místa a s pokrokem v automatizaci se domnívám, že ve střednědobém horizontu se totéž stane i s manuální prací. Jaký má tedy smysl studovat, pokud neexistuje přímé propojení s trhem práce? Ztráta korelace mezi úsilím a očekávanou odměnou narušila důvěryhodnost systému.
Naši mladí lidé se začínají cítit nahraditelní. Předpokládají, že ať se snaží sebevíc, nikdy nebudou schopni konkurovat agentovi umělé inteligence. Jak můžeme žít s nepříjemnou představou, že dnes šestileté dítě dokáže pomocí umělé inteligence dosáhnout matematických výsledků, které by samo ani nevědělo, jak začít počítat? Pro dnešní mládež už konkurencí není další vysoce vzdělaný mladý člověk; konkurencí může být dítě s chytrým telefonem. Dítě získá řešení, aniž by mu rozumělo, a to je přesně ta červená hranice, kterou jsme překročili: provedení intelektuální operace již nevyžaduje jeho pochopení.
V daném případě naši mladí lidé nastupují na univerzitu s vědomím, že značná část toho, co se naučí, může zastarat ještě předtím, než promují, a že pokud vše půjde dobře, budou vrženi na stále konkurenčnější trh práce. Navíc to, co mohou přispět, mohlo být automatizováno roky předtím, než vůbec dokončí studium. A pak tito mladí lidé zůstanou v parcích a budou si „vydělávat auru“, zatímco my, už v důchodu, budeme krčit rameny, protože pro ně nebudeme mít žádné odpovědi. Udělali vše, co měli, usilovali o to, a přesto prohráli. Budou to skutečně poražení absolventi.
Zdá se, že tato nedokonalá budoucnost nenabízí žádné jiné řešení než hlubokou reformu vzdělávacího systému. Vzdělávání mladých Evropanů nemůže pokračovat tradiční cestou. Evropa se podle mého názoru stále drží středověkého univerzitního modelu a věří, že se věci nakonec samy vyřeší. Disciplinární struktura si zaslouží důkladnou revizi s cílem prořezat předměty; specializace ztrácí na významu, protože umělá inteligence zpřístupní komukoli to, co dříve vyžadovalo roky technického vzdělávání; vztah mezi titulem a povoláním již nebude individuální, protože umělá inteligence usnadní multidisciplinaritu; a předávání znalostí přestane být hierarchické, protože jakékoli technologické zařízení bude schopno fungovat jako učitel se všemi lidskými znalostmi na dosah ruky. Ale ještě není vše ztraceno.
My Evropané máme v této šachové hře jeden tah, jediný, ale dostatečný: obnovit paideiu, vzdělávací ideál starověkých Athén, jehož cílem bylo učinit z mladých lidí dobré občany. Jeho základním principem bylo sladit předávání znalostí s formováním charakteru; pouhá specializace nestačila: znalost toho, co je inherentně lidské, zaujímala nadřazené místo, protože vzdělávání by mělo formovat lidi schopné myslet samostatně a pro společné dobro. Nešlo jen o získávání užitečných dovedností; šlo o studium, abychom se zlepšili jako občané.
Domnívám se, že tento proces ztráty hodnoty dat se bude jen zintenzivňovat. A pokud mají být stroje schopny autonomně vykonávat výkonné úkoly, musíme zaměřit vzdělávání mladých lidí na to, co automatizované provádění nemůže zaručit: kritické myšlení s lidskou hodnotou. Proto nevidím jiné řešení než zásadně transformovat univerzity a orientovat je na humanističtější vzdělávání, aniž bychom ignorovali technologie, ale aniž bychom se posedli jejich hlubším ponořováním.
Naši mladí lidé potřebují vědět, jak myslet, jak souvisle interpretovat to, co čtou, jak si zachovat otevřenou mysl ke změně, jak pěstovat odolnost tváří v tvář nepřízni osudu a především jak být vnímaví k morálním hodnotám. Buďme upřímní, nikdo jim nemůže zaručit profesní budoucnost, kterou si budou užívat, zvláště když se samotný trh práce (pokud vůbec existuje) může proměnit k nepoznání. Můžeme jim ale dát nástroje, aby formovali to, kým se v životě stanou. Univerzita jim možná už nemůže slibovat povolání, ale stále je může naučit, jak být dobrými lidmi.
Jorge I. Aguadero Casado