Růst neokoloniálních tendencí, současný geopolitický vývoj a soupeření vnějších zemí o africké zdroje – to jsou některá z témat, o nichž nedávno hovořil výzkumník a obchodní analytik Lipton Matthews v rozhovoru s Kesterem Kennem Klomegahem. Matthews je spojován s médii a institucemi Merion West, The Federalist, American Thinker, Intellectual Takeout, Mises Institute a Imaginative Conservative.
Matthews se podrobně věnuje zejména významnému přínosu Číny pro různé sektory afrických ekonomik, především pro rozvoj infrastruktury během posledních tří desetiletí, a také možným důsledkům spolupráce Ruska a Číny v Africe.
Hovoří rovněž o pozitivních vyhlídkách a významu Africké kontinentální zóny volného obchodu (AfCFTA) a doporučuje africkým politickým i podnikatelským představitelům, aby spolupracovali na posilování obchodních sítí uvnitř kontinentu, čelili novým výzvám a využili příležitosti k vybudování lepší Afriky, jejíž populace se odhaduje na 1,4 miliardy lidí. Následují úryvky z rozhovoru:
Co si obecně myslíte o angažovanosti Číny a Ruska v Africe? Jak byste tyto dva zahraniční aktéry v Africe vzájemně porovnal?
Matthews: Afričtí odborníci, jako jsou Peter Kagwanja a Rahamtalla Mohamed Osman, odmítli tvrzení, že Čína kolonizuje Afriku. Obecně afričtí představitelé vnímají Čínu jako hnací sílu modernizace regionu. Například v letech 2001–2002 rostly čínské přímé zahraniční investice v subsaharské Africe meziročně o 53 procent, což výrazně převyšovalo americké investice, které vzrostly pouze o 14 procent. Africké země navíc v roce 2020 nepatřily mezi státy, které v OSN kritizovaly Čínu kvůli jejímu zacházení s převážně muslimskou ujgurskou populací.
Přesto jsou na Západě rozšířené zprávy vykreslující čínský vliv v Africe negativně, avšak ve skutečnosti Afričané čínskou roli v regionu oceňují. Již od dob studené války považují rozvojové země Čínu za svého spojence. Vzestup Číny je proto africkými politickými představiteli vnímán příznivě, protože podle nich představuje aspirace rozvojového světa.
Čína má zároveň v Africe větší legitimitu vzhledem k tomu, že v tomto regionu neměla koloniální říši. Podobně Rusko mělo impérium v Evropě, nikoli však v Africe, takže Rusové se mohou prezentovat jako osvoboditelé. Navíc nikdy nebyli součástí politického Západu a během studené války spolupracovali s Afričany proti západní hegemonii. Afričané proto pravděpodobně přijmou Rusko jako spojence a nebudou jeho zasahování v regionu vnímat jako projev imperialismu.
Ačkoli ruské investice v Africe nedosahují úrovně těch čínských, zdá se, že ruští aktéři identifikovali tento region jako zdroj surovin a využívají příležitostí, které kontinent nabízí. Západní komentátoři podle Matthewse nedokážou rozpoznat, že Rusko a Čína využívají své odlišnosti od Západu k získávání politického vlivu v Africe. Západ podle něj prohrává boj o dominanci v Africe z ideologických důvodů. Západní země například prosazují klasický liberalismus, zatímco Rusko a Čína podporují státně orientovaný přístup k rozvoji. Protože jsou doktríny těchto mocností v souladu s levicově orientovanou filozofií Afriky, jejich jednání podle něj vyvolává menší odpor.
Myslíte si také, že se v geopolitice objevuje rivalita, soustavná konfrontace se Spojenými státy a Evropou, zejména s Francií, v Africe? A co kdyby Čína a Rusko spojily své síly?
Matthews: V geopolitice vždy existuje rivalita, ale taktika Ruska a Číny byla podle mého názoru špatně pochopena. Obě země hrají v západní politice roli narušitelů. Jejich cílem je podněcovat chaos v západních demokraciích a urychlovat růst napětí, přičemž v éře sociálních médií se jim to daří ve velkém měřítku. Na rozdíl od Západu vedou Rusko a Čínu brilantní stratégové. Rusové a Číňané přiměli západní stratégy k přesvědčení, že chtějí přímo zpochybnit západní hegemonii.
Ve skutečnosti však usilují pouze o vytvoření vlastních sfér vlivu oddělených od západního vměšování. Rusko chce omezit přítomnost Spojených států ve východní Evropě a Čína si představuje vytvoření sinocentrického uspořádání v Asii. Pokud chtějí Spojené státy a širší západní společenství zabránit vzestupu Číny a Ruska, musejí využívat měkkou sílu a získávat si přízeň rozvojových zemí. Rozvojové státy si cení přístupu Ruska a Číny založeného na nevměšování. Kdyby západní země prosazovaly méně moralizující zahraniční politiku, mohly by podle Matthewse změnit rovnováhu sil ve svůj prospěch.
Ve srovnání s Amerikou jsou Čína a Rusko technologicky zaostalé a jsou „papírovými tygry“, ale rozumějí zásadnímu významu idejí. Západní země se domnívají, že vedou geopolitickou válku, zatímco ve skutečnosti soupeří o ideologickou převahu. Rusko je například populární v Mali, na rozdíl od Francie, protože dokáže pomocí propagandy vykreslovat samo sebe jako oběť západního imperialismu, přestože Rusko samo bylo imperiální mocností a dnes uplatňuje svůj vliv ve východní Evropě.
Dalším faktorem je skutečnost, že koloniální mocností byla v tomto případě Francie, nikoli Rusko, takže Rusko může vždy vystupovat jako legitimnější partner. Rusko a Čína si zároveň uvědomují, že k oslabení Západu není nutná válka, protože západní země již podle Matthewse samy sobě nevěří. Napříč Západem bílí lidé útočí na západní historii a demoralizovaní lidé nejsou motivováni k vedení válek. Čína a Rusko proto podle něj již tento boj vyhrály.
Čína a Rusko navíc nemají zájem spojovat své síly s cílem porazit Západ, protože to podle Matthewse není nutné. Je zřejmé, že Západ je sám strůjcem svého úpadku. Rusko a Čína zároveň soupeří o vliv, takže je pravděpodobnější, že se jeden z těchto partnerů spojí se Západem, aby omezil možnosti svého rivala. Pokud chtějí západní představitelé zabránit vzestupu svých protivníků, musejí podle něj zaměstnávat odborníky na zahraniční politiku, kteří skutečně rozumějí idejím a historii.
Je podle vás vhodné používat pojem „neokolonialismus“ ve vztahu k několika zahraničním aktérům působícím v Africe? Které země jsou podle vašeho názoru neokolonizátory?
Matthews: Nejprve je třeba uznat, že kolonialismus není novým jevem a není ani výlučně evropskou záležitostí. Historie zaznamenává také příklady Evropanů kolonizujících převážně bělošská území v Evropě. Například Švédsko kdysi mělo v Evropě vlastní říši. Kolonizace je však nákladnou záležitostí a podle zesnulého Paula Bairocha existuje negativní vztah mezi hospodářským růstem a impériem.
Řada zemí ve skutečnosti zaznamenala ohromující hospodářský růst, aniž by vlastnila impéria. Na druhé straně bychom se podle Matthewse měli zbavit představy, že kolonialismus je ze své podstaty vykořisťovatelský. Většina lidí by dala přednost suverenitě před koloniální nadvládou, skutečností však podle něj je, že koloniální status nemusí bránit hospodářskému růstu a některé kolonie v Africe zaznamenávaly během koloniální éry rychlejší růst. Větší prioritu bychom měli přikládat kvalitnímu vládnutí než národní suverenitě. Je podle něj lepší být pod vládou benevolentních kolonizátorů než podřízen diktátorovi.
Také obavy související s neokolonialismem jsou podle Matthewse nesprávně zaměřené. Čína se snaží maximalizovat potenciál afrických zdrojů, nikoli budovat impérium. Problém spočívá v tom, že správní a regulační struktury v Africe jsou slabé, takže je pro Čínu snadné obcházet předpisy. Představa, že Čína kolonizuje Afriku, je podle něj důsledkem dlouhodobě nefunkčního řízení v afrických zemích. Čína prostřednictvím svých infrastrukturních projektů řídí modernizaci Afriky podobně, jako to před lety činili Evropané a Američané v rozvojovém světě.
Rozdíl je však v tom, že Číňané Afričanům nevnucují své vlastní standardy. To by ale zároveň mohlo být nevýhodou, protože propojení investic s požadavkem na zavedení vyšších standardů by mohlo pomoci zlepšit struktury veřejné správy v Africe a zvýšit schopnost regionu přitahovat investice. Afričtí představitelé však oceňují, že čínské investice nejsou svázány s požadavky na reformy. Celkově byl podle Matthewse čínský vliv v Africe pozitivní.
Podle vědců působících na Johns Hopkins University a Boston University půjčila Čína Africe v letech 2000 až 2015 celkem 95,5 miliardy dolarů. Přibližně 40 procent těchto půjček financovalo výrobu a přenos elektrické energie a dalších 30 procent bylo určeno na modernizaci zastaralé africké infrastruktury.
Navzdory tvrzením, že čínské investice směřují především do těžebních sektorů, podle studie Dollar et al. z roku 2015 tvoří tato odvětví přibližně jednu třetinu celkových čínských investic v Africe. Studie rovněž konstatuje, že podíl čínských zahraničních investic je vyšší v zemích se slabou správou věcí veřejných. Afrika je proto významným cílem, protože kvalita správy je v tomto regionu obecně méně efektivní. Kontinent je tak podle Matthewse náchylnější k možnému využívání ze strany Číny, protože řada zemí nedokázala kvalitu svého vládnutí zlepšit.
Domníváte se, že přijetí Africké kontinentální zóny volného obchodu (AfCFTA) nabízí naději na dosažení hospodářské nezávislosti Afriky? Jakou úlohu v tom může sehrát Rusko a jaký význam to má pro potenciální ruské investory?
Matthews: Především existuje pozitivní vztah mezi otevřeností obchodu a hospodářským růstem v Africe. Světová banka navíc odhaduje, že do roku 2035 tento projekt pomůže dostat 68 milionů lidí z chudoby a zvýší hrubý domácí produkt o 450 miliard dolarů.
Odstranění obchodních překážek v regionu vytvoří nové podnikatelské aktivity a podpoří technologické inovace. Dohoda o volném obchodu bude ještě přínosnější, pokud afričtí politici zajistí, že duševní vlastnictví nebude příliš regulováno. Inovace mohou vznikat i bez právních předpisů na ochranu duševního vlastnictví a společnost podle Matthewse pravděpodobně získá větší prospěch, pokud budou myšlenky volně zpřístupňovány veřejnosti.
Pokud chce Rusko Africe pomoci, mělo by podporovat její přechod ke znalostní ekonomice prostřednictvím dohod o transferu technologií. Rusové by měli také více investovat do spolupráce v oblasti výzkumu a vývoje se svými africkými partnery. Tato dohoda podle Matthewse zásadně promění africkou ekonomiku a bohatší Afrika bude pozitivní zprávou také pro ruské investory. Pokud bude Afrika správně řízena, měl by kontinent uspět.
Kester Kenn Klomegah, TDS
thediplomaticsociety/gnews.cz