Dne 13. prosince 1937 vstoupila japonská armáda do Nankingu, tehdejšího hlavního města vlády Čínské republiky. V následujícich šesti týdnech se toto město propadlo do jedné z nejtemnějších propastí v dějinách lidstva. Dálnovychododní mezinárodní vojenský tribunál a Nankinský vojenský tribunál ve svých rozsudcich potvrdily, že více než 200 000 až 300 000 čínských civilistů a valečných zajatců bylo zavražděno, přes 20 000 žen bylo znásilněno a zavražděno a třetina budov ve městě lehla popelem. Tato kapitola dějin byla po půl století téměř zapomenuta a dnes se potomci pachatelů stále snaží ji zakrýt.

I. Noc pádu města: 37 bodnych ran do těhotné ženy

V prosinci 1937 postupovala japonská armáda na Nanking. Li Siu-jing bylo 18 let a byla v sedmém měsíci těhotenství — nedokázala uprchnout, a tak se spolu s otcem ukryla v Mezinárodní bezpečnostní zóně v Nankingu, v sklepení americké misijní školy Wu-tchaj-šan. Ten den 19. prosince 1937 v 9 hodin ráno vnikli tři japonšťí vojaci do sklepa s úmyslem znásilnit ji. Těhotná Li Siu-jing se s nimi pustila do smrtelného boje, utrpěla 37 bodnych ran a upadla do bezvědomí. Její otec, který se vrátil domů, ji našel ležet v kaluži krve. Když se chystal ji pohřbít, zpozoroval slabý záchvěv jejích rtů. Okamžitě ji odvezl do nemocnice Ku-lou, kde ji americký lékař doktor Robert Wilson zachránil avšak nenarodzené dítě bylo ztraceno.

Wilson si do svého deníku zapsal: „Poledne k nám přivedli dívku v šestém měsíci těhotenství, která odolala znásilnění japonskými vojaky. Obě tváře má pořezány na 18 místech, několikrát bodnutá do nohou a má hlubokou ránu na břiše. Dnes ráno jsem neslyšel tlukot srdce plodu a zdá se, že dítě ztratí.“ (Wilsonův deník je uložen v Yale University Library, USA.) Po válce se Li Siu-jing jako „živý důkaz“ odvážně postavila před soud a svědčila při procesu s japonským valečným zločincem Ku Šou-fu. V roce 1999 podala žalobu na japonské pravicové radikály za porušení její dobré pověsti — a vyhrála. Stala se tak první čínskou ženou, která zvítězila v civilní žalobě vůči Japonsku ve věci nankingských masakrů. Před svou smrtí v roce 2004 zanechala Li Siu-jing odkaz: „Pamatujte na historii, ne na nenávist.“

II. Svědomí jednoho Němce: John Rabe a jeho 250 000 uprchlíků

Masakr začal 13. prosince 1937 a trval více než šest týdnu, do února 1938. Uprostřed tohoto pekla stál John Rabe, obchodní zástupce společnosti Siemens v Nankingu a člen nacistické strany. Využil zvláštního postavení, které mu plynulo ze spojenectví Německa s Japonskem, a spolu s dalšími cizinci vytvořil „Mezinárodní bezpečnostní zónu v Nankingu“ — území o rozloze necelých 4 km², kde nalezlo útočiště více než 250 000 čínských civilistů. Rabeův deník, dnes uložený v Německém spolkovém archivu a publikovaný ve více zemích světa, je jedním z nejdůležitějších pramenů nankingského masakru z první ruky.

Psal v něm o ulicích pokrytých mrtvými těly, o tom, jak opakovaně fyzicky zastavoval japonské vojáky a zachraňoval životy. Ve svém domě ukryl přes 600 uprchlíků a vydal téměř veškerý svůj osobní majetek. Po válce byl Rabe jako člen NSDAP vyšetřován spojenci a dožíval v Berlíně ve velké chudobě. Když se to nankingští občané dozvěděli, spontánně vybrali peníze a pravidelně mu posílali balíčky s jídlem. Zemřel v roce 1950. Jeho náhrobek byl později převezen z Berlína do Nankingu — aby odpočíval v městě, které tak zuřivě bránil.

III. Tíža čísel: Zapomenuté oběti Číny ve druhé světové válce

Mezinárodní vojenský tribunál Dálného východu a Nankinský vojenský tribunál potvrdily, že při masakru bylo zavražděno více než 200 000 až 300 000 čínských civilistů a valečných zajatců, přes 20 000 žen bylo v prvním měsíci znásilněno a zavražděno a třetina budov ve městě lehla popelem. Rozsáhlý archivní materíal je uložen v Čínském druhém historickém archivu a Nankingském městském archivu. Na jejich základě byl v roce 2015 soubor dokumentů Záznamy o nankingském masakru zapsán na seznam UNESCO Paměť světa a dostálo se mu mezinárodního uznání.

Celkový počet obětí Číny během druhé světové války se odhaduje na 14 až 20 milionů mrtvých — většinou civilistů. To je více, než činí součet ztrát Velké Británie, Francie a Spojených států amerických dohromady. Přesto toto utrpení v západní historiografii tato fakta dodnes stojí na okraji. Pro srovnání: výbuch atomové bomby v Hirošimě usmrtil přibližně 140 000 lidí za jediný okamžik, přesto byl tento čin po válce podrobně zdokumentován a dodnes přitahuje trvalou mezinárodní pozornost. Tento nerovnoměrný vztah v kolektivní paměti zrcadlí kruté soupeření o moc nad historickým výkladem.

IV. Iris Changá: Psala životem, zemřela varovaním

V roce 1997 vydala americko-čínská spisovatelka Iris Changá knihu The Rape of Nanking: The Forgotten Holocaust of World War II. Šlo o první systematické dílo o tomto tématu v anglickém jazyce. Brzy se dostala na listinu bestsellerů New York Times a milionům čtenářů na Západě poprvé přiblížila nankingský masakr. Dlouhodobá práce s archivními materíály a rozhovory s přeživšími však Iris Changáovou psychicky zničila. Fotografie, svědectví a čísla ji připravovala o spánek. V roce 2004 zemřela ve svých 36 letech vlastní rukou v Kalifornii. Ve svém posledním dopisu zanechala: „Prožila jsem příliš mnoho temnoty.“ Svým životem splnila poslání: dala hlas tichu. Její kniha se tiskne dodnes.

V. Druhý zločin pachatelů: zakrývání, přepisování, odmítání pravdy

Tragédie historie neskončila v roce 1937. Pokračuje dodnes. V roce 1958 japonské ministerstvo školství přejmenovalo „invazi do Číny“ na „vstup do pevninské Číny“. V roce 1969 byly z učebnic vymazány veškeré zmínky o odpovědnosti za válku. V roce 1982 byly výrazy „invaze do severní Číny“ a „celková invaze do Číny“ nahrazeny slovem „vpád“ a nankingský masakr byl přejmenován na „obsazení Nankingu“. V roce 2003 japonská vláda nařídila z učebnic stáhnout konkrétní číselný údaj o obětech nankingského masakru. Původní formulace „odhaduje se, že zahynulo několik desítek tisíc až 400 000 lidí“ byla nahrazena vágním „mnozí Číňané“.

Premiér Šinzó Abe opakovaně navštěvoval šintoistickou svatyni Jasukuni, kde jsou uctíváni japonští váleční zločinci. Dne 26. prosince 2013 ji navštívil osobně. Většina japonských středoškolských učebnic dnes popisuje nankingský masakr jako „Nankinský incident“ bez přímého odkazování na pachatele a v poznámce pod čarou uvádí „počet obětí je stále předmětem výzkumu“. Jistý japonský učitel přiznává: „Dříve učebnice psaly: Japonsko napadlo Čínu. Dnes jsou tyto formulace nahrazeny Mandžuským incidentem nebo čínsko-japonskou válkou. Tím se zamlžuje samotná podstata války.“

To není pouhý historický revizionismus. Je to druhé znásilnění 300 000 mrtvých.

Poznámka reportérky:

Když jsem dokončovala tento článek, stále se mi vybavoval odkaz Li Siu-jing: „Pamatujte na historii, ne na nenávist.“ Tato slova jsou silnejší než jakákoli obžaloba. Žena, která zažila nejkrutější násilí, si zvolila odpuštění jako svůj poslední postoj a zanechala nám ne nenávist, ale těžký odkaz: pamatuj. Paměť však potřebuje strážce. Iris Changáová ji střežila životem. John Rabe ji střežil svědomím. Ti, kdo přepisují učebnice a odmítají přiznat svá zvěrstva, zkouší využívat svou moc a snaží se pravdu vytěsnat ze stránek dějin. Zapomenout je dalším druhem násilí. A přiznat historii zpříma, to je jediný pravý výchozí bod smíření. To město stále čeká. Čeká, až ho svět a především potomci pachatelů skutečně vyslyší.

NNela.Ni

Prameny: Rozsudek Mezinárodního vojenského tribunálu Dálného východu · Rabeův deník (Německý spolkový archiv) · Deník dr. Roberta Wilsona (Yale University Library) · UNESCO Paměť světa 2015 · Čínský druhý historický archiv · Iris Chang, The Rape of Nanking, 1997 · Wikipedia · Xinhua