Návštěva předsedy Poslanecké sněmovny Tomia Okamury v Číně působí na první pohled jako čistě ekonomická a kulturní mise. Ve skutečnosti ale zapadá do širší proměny české zahraniční politiky. Po osmi letech bez podobně vysoké návštěvy v Číně přijel Okamura s poměrně otevřeným a ambiciózním plánem, který se soustředí hlavně na cestovní ruch, obchodní spolupráci a kulturní výměnu.
Ještě před odletem v televizním rozhovoru uvedl pět hlavních cílů cesty: podpořit návrat čínských turistů do Česka, jednat o bezvízovém styku pro české občany cestující do Číny, obnovit přímé letecké spojení mezi Prahou a Šanghají, pomoci českým firmám navazovat kontakty na čínském trhu a prosadit možnost uspořádat v Praze výstavu terakotové armády. Nejde tedy o abstraktní diplomatická hesla, ale o konkrétní témata, která se dají měřit počtem návštěvníků, leteckých linek, obchodních kontaktů a kulturních akcí.
Právě v tom je tato cesta zajímavá. Po letech, kdy byly česko-čínské vztahy často zatížené symbolickými politickými gesty, se Okamura snaží mluvit jazykem praktických výsledků. Obnovení přímé linky Praha-Šanghaj by mělo význam nejen pro turismus, ale i pro byznys. Bezvízový režim pro české občany by zase mohl zjednodušit akademické, kulturní i podnikatelské kontakty. Výstava terakotové armády v Praze by byla měkkým, ale viditelným symbolem oteplení vztahů. „Méně symbolických konfliktů, více cestovního ruchu, obchodu a kultury.“
Současně však nejde oddělit tuto cestu od domácí politické situace v Česku. Okamura během návštěvy opakovaně zdůrazňoval princip jedné Číny. Tím se zřetelně distancoval od předchozího politického stylu, který byl vůči Tchaj-wanu mnohem vstřícnější. V kontextu nedávné návštěvy předsedy Senátu na Tchaj-wanu to působí jako jasný signál: nová vládní garnitura chce v asijské politice mluvit jiným tónem.
Tento obrat souvisí i s širším stylem vlády, v níž hraje hlavní roli hnutí ANO premiéra Andreje Babiše a s níž je SPD politicky spojena. Babiš podle mediálních zpráv v červenci 2026 oznámil, že Česko se nebude podílet na aliančním balíku vojenské pomoci Ukrajině ve výši 70 miliard eur. To je výrazný rozdíl oproti předchozí vládě, která pomoc Ukrajině stavěla do centra své zahraniční politiky.
Už dříve se navíc ukázalo napětí mezi premiérem a prezidentem Petrem Pavlem ohledně zastupování Česka na summitu NATO. Česká zahraniční politika tak navenek někdy působí, jako by měla dvě centra a dva odlišné slovníky. V tomto prostředí může být Čína pro část české politické reprezentace chápána jako nový ekonomický a diplomatický opěrný bod. Ne nutně jako ideologický partner, ale jako prostor pro stabilnější obchodní příležitosti v době, kdy se česká politika přeorientovává a hledá novou rovnováhu mezi bezpečností, ekonomikou a národními zájmy.
Okamurova cesta proto není jen návštěvou jednoho politika. Je to test nového přístupu: méně morální rétoriky, více pragmatismu; méně symbolických konfliktů, více cestovního ruchu, obchodu a kultury. Pokud se tento trend udrží i během příštích pěti let, česko-čínská spolupráce může získat pozitivnější dynamiku. Otázkou zůstává, zda půjde o stabilní strategii, nebo jen o reakci na momentální chaos české domácí politiky.