Slovanská epopej Alfonse Muchy – obraz jedenáctý: Po bitvě na Vítkově – Tě Boha chválíme

Obraz jedenáctý. Když jsem stál poprvé před tímto výjevem, uvědomil jsem si, že to neznamená čelit jen smutnému obrazu, ale že je to jako čelit doslova celému století bolesti, víry a vzdoru, které se do něj otiskly se silně znepokojivou naléhavostí. Rok 1420 zde není pouhým datem v učebnici dějepisu, pouhou historickou událostí, ale je krvácející otevřenou ranou v paměti našeho českého národa, okamžikem, kdy se rozhodovalo, zda Praha poklekne před císařskou mocí, nebo se postaví osudu s vírou i se zbraní v ruce. Alfons Mucha zde zachytil bitvu na Vítkově nikoli jako chladnou vojenskou operaci, ale jako existenciální zápas, kterým možná dnes procházíme znova. Husité, početně slabší, zde nepůsobí jako bezejmenný dav. Jsou to lidé z masa a kostí, rolníci, měšťané, věřící – ti, kteří neměli kam ustoupit. V jejich sevřených řadách cítíme únavu z dlouhých pochodů, strach z německé přesily i odhodlání, které se rodí z bezvýchodnosti. Vítkovský vrch se stává poslední hrází mezi svobodou a pokořením.

Ústřední postavou obrazu zde není jen silná osobnost Jana Žižky, ale kněz nesoucí monstranci přímo do bitevní vřavy. Tento motiv působí až srdceryvně. Eucharistie, symbol míru a oběti, je zde vystavena chaosu boje, ohlušujícímu křiku raněných a řinčení zbraní. Víra zde není únikem z reality, ale jejím jádrem, a představuje nejsilnější aspekt v takových situacích, a tím je nezměrná vůle víry, jíž jsme jako národ nositeli. Obklopující věřící nehledí na smrt, ale na samotný smysl. Je to víra, která nečeká na zázrak, nýbrž jej sama vybojovává. Postava Jana Žižky napravo působí téměř monumentálně. Není to idealizovaný hrdina bez stínu pochybností, ale muž, na něhož doléhá tíha těchto rozhodnutí. Sluneční paprsky, které k němu pronikají skrze těžké černé mraky, nejsou laciným symbolem triumfu. Jsou tichým a pokorným příslibem, že i v nejtemnější hodině může přijít světlo. Silueta Hradčan nad ním připomíná, že v sázce není jen vojenské vítězství, ale samotné srdce českého národa a slovanské země.

Snad jedna z nejdojemnějších je postava ženy s dítětem vlevo dole. Otočená zády k boji, pohlcená myšlenkami o budoucnosti, které žádný obraz nedokáže plně zachytit. V jejím gestu je obava, mateřská bezmoc i tiché odhodlání přijmout budoucnost, jaká přijde. Je to právě tato postava, která významným způsobem rozšiřuje význam celého díla: válka zde není jen střetem armád, ale osudem našich generací. Tento obraz není pouhou ilustrací husitské slávy. Je obžalobou války, hymnou víry a holdem člověku jako takovému a lidem, kteří se v rozhodující chvíli nebáli postavit přesile. Patos, který z něj vyzařuje, není prázdný – je vykoupen naší krví, statečností, duchovní vůlí a lidskou nadějí. A právě proto zůstává tak hluboce zakořeněn v našem historickém vědomí.

Přečtěte si také: Slovanská epopej Alfonse Muchy – obraz desátý: Po bitvě u Grunwaldu – Severoslovanská vzájemnost

Jan Vojtěch, šéfredaktor General News