Rok 1955 byl zásadně výjimečným rokem, transformačním rokem pro mezinárodní společenství, globální Jih a Jižní Afriku. V dubnu 1955 se v Indonésii konala Bandungská konference. I když na tuto konferenci často vzpomínáme jako na klíčový moment světových dějin, v roce 1955 Jižní Afrika také přijala Chartu svobody, jejíž základní principy byly založeny na spravedlnosti, lidskosti, přátelství, rovnosti, míru a solidaritě. Hodnoty a ideály, které jsou nyní pevně zakotveny v ústavě a zahraniční politice Jižní Afriky.
Obě tyto události se odehrály pod dohledem tehdejšího prezidenta Afrického národního kongresu (ANC) Nkosi Alberta Luthuliho. Domnívám se, že tento článek je také aktuální vzhledem k probíhajícímu vyšetřování jeho smrti.
V lednu 1955, jen několik měsíců před Bandungskou konferencí a Sjezdem lidu, Nkosi Albert Luthuli v rozhovoru pro časopis Drum popsal okolnosti, kterým čelilo osvobozenecké hnutí v Jižní Africe. Mluvil rozsáhle o tehdejších kampaních ANC a jeho internacionalismu. Jedna citace vyniká jako náznak, že ANC možná zvažoval svůj internacionalismus v době studené války a připravoval se na vstup do světa post-osvobozeneckých států. Řekl: „Osobně mám mnoho přátel na Západě a v současnosti nemám žádné přátele na Východě. To však neznamená, že Kongres inklinuje k Západu.“
V tomto rozhovoru také uvedl: „Věřím, že Kongres obecně sleduje zahraniční politiku Nehrua; nechceme být ani Východ, ani Západ, ale neutrální a vítáme spolupráci od těch na obou stranách, kteří nám pomohou prosazovat naše touhy po svobodě v demokratickém uspořádání.“
V mnoha ohledech tento bod výstižně popisuje realitu té doby, realitu, že koloniální hegemonie byla zakořeněna, navzdory osvobození několika států, včetně Indie, Indonésie, Egypta, Libye, Zlatého pobřeží, reprezentovaného blízkým spojencem Kwame Nkrumaha, Kojo Botsiem, abychom jmenovali alespoň některé.
Počátky
V červnu 1954, na okraji mezinárodní konference k diskusi o korejské krizi a Indočíně, která se konala v Ženevě, přijal čínský premiér Chou En-Lai pozvání k návštěvě Indie od V. K. Krišny Menona, indického zástupce na konferenci.
Závazek Indonésie k solidaritě mezi Afrikou a Asií a globálním Jihem obecně byl prokázán později v roce 1954, kdy premiér Nehru pozval tehdejšího indonéského premiéra Dr. Aliho Sastroamidjojo do Dillí, aby prodiskutovali přípravy na navrhovanou konferenci mezi africkými a asijskými státy. Ve společném prohlášení vydaném 25. září 1954 Nehru a Sastroamidjojo zdůraznili, že „účelem asijsko-africké konference bylo podporovat jednotu a mír.“ Přípravné setkání pro Bandungskou konferenci se konalo v prosinci 1954 v Bogoru v Indonésii.
Nehruovy návrhy pozvat přibližně 30 zemí na konferenci, vyloučit kontroverzní otázky a zařadit na program široké otázky podle pěti principů mírového soužití, na kterých se Indie a Čína dříve shodly, byly přijaty jako hlavní zásady, na kterých měla konference jednat. Tyto principy byly: (i) Vzájemný respekt k suverenitě a územní celistvosti, (ii) Vzájemná neagrese, (iii) Nevměšování do vnitřních záležitostí druhých, (iv) Rovnost a vzájemný prospěch a (v) Mírové soužití.
Na základě těchto principů organizátoři Bandungské konference – Barma, Pákistán, Cejlon (Srí Lanka) a Indie s Ruslanem Abdulganim, tehdejším generálním sekretářem indonéského ministerstva zahraničních věcí jako koordinátorem – odmítli zvažovat pozvání tehdejší jihoafrické vlády na konferenci, místo toho bylo vřelé pozvání rozšířeno na osvobozenecké hnutí v Jižní Africe.
Zlom v dějinách lidstva
Vůdci jednoho a půl miliardy lidí (v té době), tvořících více než polovinu lidské rasy, zahrnovali obří postavy světových antikolonialistických a antiimperialistických bojů za právo na sebeurčení a nezávislost.
Mezi těmito giganty bylo osvobozenecké hnutí Jižní Afriky reprezentováno Mosesem Kotanem a Maulvi Cachaliou. Když se apartheidní vláda dozvěděla o jejich záměrech, odmítla jim vydat cestovní dokumenty. Přesto se jim podařilo dostat do Londýna, kde jim indická vysoká komise vydala cestovní dokumenty, které jim umožnily navštívit nejen Indonésii, ale také Egypt, Indii, Polsko a Čínu.
Kotane podal zprávu o konferenci z Indonésie a to, co napsal, uchvátilo představivost svobodomilných Jihoafričanů. Kotane napsal: „Ačkoli konference probíhala za zavřenými dveřmi týden, zájem místního obyvatelstva o ni neutichá. Každý den se před hotely a domy, kde jsou ubytováni delegáti, shromažďují davy. Stojí tam od šesti hodin ráno do deseti hodin večer. Kdykoli přicházejí nebo odcházejí ministři nebo vedoucí delegací, je velké vzrušení. Pak se davy tlačí dopředu a musí být odtlačeny vojenskou policií, která má na starosti bezpečnost.“
„Každopádně ve vztazích a postoji vojenské policie k obyvatelstvu však není nic násilného ani nepřátelského. Vše je mírumilovné a přátelské. Je zde mnoho neoficiálních pozorovatelů a stovky novinářů.“
Jsem si jist, že Nkosi Albert Luthuli, který jen několik měsíců předtím lamentoval nad nedostatkem interakce s Východem, by byl tím, co by četl, velmi nadšený.
V solidaritě vůdci poslali srdečné pozdravy a zprávy podpory konferenci. Africký národní kongres (ANC) prostřednictvím svého tehdejšího úřadujícího generálního sekretáře Olivera Tamba poslal Bandungské konferenci zprávu solidarity: „Význam této konference spočívá v tom, že sponzoři a lidé, kteří se setkávají, byli po staletí sami předmětem vykořisťování a zahraniční nadvlády západními koloniálními mocnostmi a nyní se rozhodli vzít osud svých lidí a svých zemí do vlastních rukou… Chtějí vidět trvalou nezávislost svých nově založených demokracií a osvobození těch, kteří jsou stále pod jhem zahraniční nadvlády a rasového útlaku.“
Bylo jen přirozené, že konference zaujala pevný morální postoj ke kolonialismu, imperialismu, rasismu a apartheidu tím, že přijala následující usnesení: „odsuzujeme politiku a praktiky rasové segregace a diskriminace, které tvoří základ vlády a lidských vztahů ve velkých oblastech Afriky a v jiných částech světa. Takové chování není jen hrubým porušením lidských práv, ale také popřením důstojnosti člověka.“
Kde jsme nyní?
Prezident Albert Luthuli, laureát Nobelovy ceny, poslal Bandungské konferenci zprávu, jejíž část zněla: „Žijeme ve velmi rozbouřeném světě, který někdo trefně nazval ‚blázincem‘. Moje modlitba a přání je, aby tato konference mohla přispět k tomu, aby do tohoto šíleného světa našeho, který trpí paralyzující nemocí způsobenou strachem a žárlivostí mezi národy, vnesla zdravý rozum.“
Naše současné reality jsou daleko od ideálu. Žijeme v extrémně nebezpečných časech, hranice mezi konflikty, sociálními a ekonomickými problémy se rozmazaly až za hranice existence. Existují určité hodnoty a principy, které jsme se před 70 lety rozhodli zakotvit, a ačkoli tyto hodnoty máme na papíře, máme také Súdán, Kongo, Gazu, Ukrajinu, Sahel a mnoho dalších míst, kde je lidskost držena jako rukojmí a lidé jsou obětmi toho nejhoršího, co lidská existence může nabídnout.
Přesto, navzdory těmto hanebným hrůzám, byl rok 1955 jaksi šťastnou náhodou, Bandungská konference a Sjezd lidu se odehrály jen několik měsíců od sebe, obě měly dopad, který změnil dějiny pro miliony lidí po celém světě.
Vzhledem k tomu, čemu jako lidstvo čelíme, musíme si připomenout rok 1955 jako jednoho z nositelů pochodně, který nám osvětluje cestu, a možná, jen možná, budou naše děti chráněny před nejhoršími scénáři naší doby. To je jistě naše generační povinnost.
Jaimal Anand
Thediplomaticsociety/gnews.cz – GH
Czech 
English 
Spanish 
French 
Italian 
Russian 
Chinese 
German