Zápisky čínské studentky v Čechách

Když jsem poprvé přijela studovat do České republiky, zažila jsem něco, co bych nazvala prázdnotou svobody — pocit, který jsem vůbec nečekala. Kurzy sice byly, ale tíha společenských aktivit a všeho ostatního, co mi doma leželo na bedrech, najednou zmizela. Složité sociální sítě zůstaly v Číně. Ocitla jsem se v jakémsi bezradném vakuu, kde jsem nevěděla, co si se sebou počít. Byl to zvláštní neklid. Jako by smysl existence závisel na hustotě kalendáře.

Dva světy, jedna generace

Čínský vysokoškolský student dnes typicky žongluje s několika věcmi najednou: řádnou výukou, členstvím v nejméně dvou studentských spolcích (xuéshēng shètuán — zájmové a profesní organizace s důrazem na vylepšení životopisu), stáží, přípravou na certifikační zkoušky a dobrovolnickou činností. Nejde o výjimečné přetížení — jde o normu. Volný čas je v tomto prostředí vnímán spíše jako ztráta příležitostí než jako zasloužený odpočinek.

Čeští studenti na stejné univerzitě, moji přátelé, žijí jinak. Zvou mě na kávu bez zvláštního důvodu, procházíme se městem, hovoříme o věcech, které nemají žádný měřitelný výstup. Jsou schopni si sednout bez pocitu provinění. Zkoušky je sice zajímají — ale hranice „dostatečně dobré“ leží u nich výrazně níže. Devadesát procent jako minimum? To je čínský reflex, nikoli středoevropský standard.

Meritokracie jako klec

Bylo by snadné čínskému modelu zatleskat: vychová přece houževnaté, adaptabilní a výkonné lidi. A bylo by stejně snadné pochválit evropský přístup: lidé umějí žít přítomností, nerozkládá je věková úzkost (nèijuǎn — doslova „vnitřní stočení“, čínský výraz pro destruktivní přehřívání soutěže), neztrácejí mládí ve jménu hypotetické budoucnosti.

Jenže obojí je zkratka

Čínský student si mnohdy neuvědomuje, že část jeho aktivity není ambice, ale úzkost — strach z vypadnutí ze systému, který odměňuje jen ty nejrychlejší. Výsledkem je paradox: aby se jedinec cítil svobodný, potřebuje být spoutaný strukturou. Výkon se stává identitou, nikoli nástrojem.

Český student naopak vstupuje do méně přehřáté soutěže, a tak si zachovává přirozenější vztah k volnému času i k vlastním limitům. Socializace probíhá organičtěji, tlak na výkon je snesitelnější. Na druhé stranu, a to říkám bez záměru kritizovat, může tento komfort vést k méně systematické akademické průpravě a k nižší odolnosti vůči trhům, které dnes od absolventů vyžadují stále více.

Co si z toho odnáším

Nepíšu tento text jako obhájce ani jako kritik ani jedné strany. Píšu ho jako někdo, kdo stojí mezi dvěma modely a pokouší se pochopit obojí. Snad nejdůležitější věc, kterou jsem se tu naučila, je rozlišovat mezi smysluplnou snahou a snahou ze strachu. Globální trh práce je dnes nejistý pro všechny — ať studujete v Praze, nebo v Pekingu. Otázka není, zda být ambiciózní. Otázka je, zda si uprostřed té ambice uchováme schopnost vnímat, proč vlastně žijeme. A na to mi zatím žádný certifikát odpověď nedal.

Autorka je čínská studentka momentálně studující v České republice.

NNela.Ni