Tento mistr černé bedýnky, řečeno slovy spisovatele Adolfa Branalda, se téměř čtyři desítky let pohybuje především v trojúhelníku Praha – Mnichov – New York. Živobytím je mu reklamní fotografe pro světové agentury, čest a slávu si vydobyl na poli uměleckém. Tento kosmopolitní fotograf však v poslední době žije a tvoří i v italských Benátkách. Doslova mezinárodním pojmem je pak jeho volná tvorba. Mezi Ksandrovy významné celoživotní projekty jsou panoramatické snímky mostů světových metropolí, umělecké akty i zátiší, kdy každá jeho fotografie je originál a unikát. Se svým dílem je zastoupen ve sbírkách předních světových muzeí a galerií, vystavuje především v Evropě a USA. V současné době je k vidění v centru Prahy v Galerii Jaskmanický jeho výstava. Při této příležitost jsme Jiřího Ksandra požádali o rozhovor.

Mosty - co vás na nich láká?

„Psal se rok 1986, kdy jsem poprvé vyrazil do Ameriky. Při svých toulkách jsem začal fotografovat panoramatickou kamerou Manhattan. Nejdříve život v centru až jsem se posléze dostal i k vodě, kde se ukázalo, že ta panoramatická kamera je právě geniální na ty dlouhé mosty, vedoucí z Manhattanu do okolních boroughs. Především mne zaujala jejich architektura – od technického provedení až po umělecké prvky a více či méně vhodné souznění s okolní přírodou a prostorem. To téma mne takříkajíc náramně chytlo a já se o mosty začal systematicky zajímat, v létě v zimě, ráno i večer. „
Jejich architektura je bezesporu mimořádný námět…

„Mosty mě zaujaly nejdřív svým vzhledem, ale posléze i historií. Například Brooklyn Bridge (1869 -1883) vznikl z ruky německého obchodníka, pana Röblinga, který se usadil v Albany, hlavním městě státu New York a vlastnil továrnu na produkci drátů. Při přemýšlení jak by mohl rozšířit prodej drátů přišel na genialní ideu, využít drátů na výrobu lan, které by pak použil na fantastický projekt mostu. Jeho ocelová lana by nesly mostovku. Odvážný projekt, geniální řešení, fantastický výsledek, kterého ukončení se bohužel nedožil.

Ani jeho syn, který na kesonovu nemoc ochrnul na stavbě nemohl nadále pracovat, stavbu dokončila až jeho manželka. Zajímavá byla třeba práce při stavbě pilířů mostu. Aby mohli dělníci v hluboké vodě pracovat, byly postaveny dřevěné zvony, "kesony" do kterých se vháněl vzduch, který zabraňoval průniku vody do prostoru kesonu, kde vlastně dělníci stavěli "suchou nohou" Několik jich také zemřelo na tzv. kesonovou nemoc. Tento most je symbolem amerického pokroku a zároveň chloubou New Yorku. Úchvatná stavba a ještě úchvatnější a dech beroucí procházka po mostě s pohledem na panorama New Yorku.

Opakem monumentalní stavby z New Yorku je pár metrů dlouhý most v Torcello, který jako jeden ze dvou mostů v Laguna Morta nemá zábradlí. Je to Ponte del Diavolo. Váže se k němu zajímavá historka, kdy se má 24.12 na mostě zjevit ďábel v podobě černé kočky. Rád bych se s nim setkal, ale zatím jsme se už třikrát minuli. Budu to zkoušet dál…“ usmívá se Mistr Ksandr.

Projekt, který nemá obdoby

„ Na začátku v New Yorku jsem si stanovil, že když se pro jednu lokalitu rozhodnu, budu se vždy soustředit na mosty v tom či onom městě a nenechám se zlákat zajímavými mosty v okolí. Dnes máme nafotografované mosty v New Yorku, Paříži, Římu, Praze, Berlíně a Benátkách. Zbývá dodělat Londýn, Amsterodam a skoro hotová je i Vídeň. Je velmi zajímavé si různá města srovnávat, jak do rázu města zapadají a jak se podle stavebních slohů měnily. Tak pomalu lezla kostra velkého projektu, který nemá obdoby. Občas když si prohlížím negativy na černobílém filmu ILFORD FP4 zjišťuji, co vše jsem, dnes již neexistujícího, zachytil.

Počítat mosty v jednotlivých městech mě nikdy nenapadlo, četl jsem mraky různých statistik, kolik kde kterých mostů je, ale tomu jsem nikdy nepřikládal důležitost. Vždy jsem si říkal, okolí řeky se musí prochodit sem a tam, ráno či večer, na jaře nebo v zimě. Ono se to vždy měnilo, ráno to bylo jiný a večer zase onačí. To bylo vlastně jiné díky tomu světlu. Světlo je vlastně ten hlavní pomocník a tvůrce všech záběrů. Je jen potřeba být se světlem kamarád a dokázat to co nabízí vidět a využít. Je zajímavé chodit po světle, nebo proti světlu. Světlo a stín je ta hudba, co dělá tu kompozici té symfonie mostů.“

Kde všude jste své „portréty mostů“ vystavoval? „Nikdy jsem se příliš nesnažil se někam cpát, vystavovat za každou cenu v kde jaké kavárně. Měl jsem několik výstav mostů, jak v New Yorku, Praze, Paříži, Vídni, také v Salzburgu. Je to všechno na internetu. Co mě těší, je prodávat fotografie na aukcích, jako je Villa Griesebach nebo přímo do muzeí a galerií. Mám radost, když se ozve nějaký sběratel, že by si něco vzal do svých sbírek. Nejvíc mě potěšil svého času telefon ze sbírky Muzea moderního umění v Brooklynu. Tak tam už jsem taky zastoupen. Raduji se, že je o fotografie zájem i když se jedná o analog černobílé fotografie. Mnoho lidí dnes zaměňuje výřezy fotografií, jak se to dá dnes složit v mobilu s panoramatickou fotografií.

Pro připomenutí - panoramatickou fotografií se může nazývat pouze snímek pořízený kamerou, u které se objektiv pohybuje z jedné strany na druhou a žádný jiný podobný. Rád na to fotografování v New Yorku vzpomínám, bylo první a věnoval jsem mu dost času a i peněz. Za celou tu dobu jsem podniknul celkem 104 cest do města, které je pro mě jedno z nejmilejších. Má svoji poezii, jak v létě, tak v zimě, ve dne i v noci… „ dodává Jiří George Ksandr.

Ksandr a akty - první jste publikoval již v roce 1967

„Co se týče aktu a jeho fotografovaní, je asi tolik pohledů na fotografování jako fotografů samých. Každý má nějaký svůj zaručený recept. Část tvůrců fotografuje svoje přítelkyně či manželky, jiní si zase mohou dovolit zaplatit profesionální modelku, někteří se aspoň zmůžou na to dostat se na nějaký workshop, kde už se jen bez práce podílí na hromadném cvakání daného objektu. Okusil jsem všeho tohoto uměleckého pokušení, dokonce jsme i workshopy pořádali. Mě baví si realizovat ideu, která se mi rodí v hlavě, a pak už jen ten projekt realizuji.

Myslím, že nejdůležitější je mít tu ideu, co chci realizovat. Někdy si tu ideu vymyslím už pro ten či onen konkrétní model. Samozřejmě je velmi důležitá oboustranná důvěra a jak se zmiňuješ o tom či fotit nebo si užít, je možné přeci oboje, jen se to musí odehrávat odděleně. Dávám za pravdu Helmut Newton, který taky tvrdil, že když se to mícha, nestojí pak za to ani fotos ani sex. A jak by mi jistě potvrdil i Irwing Penn, nemusí být modelka vždy vyzáblá. Viděl jsem na výstavě v Mnichově jeho geniální fotografie nehubených žen. Vždy však jde především o velký estetický zážitek.“ Pro doplnění od roku 1986 rozšířil svou tvorbu Jiří Ksandr o akty, které efektně zkrášluje a zdobí s použitím plátkového zlata, což zvláště v poslední době vyvolává sběratelský zájem milovníků tohoto druhu fotoumění. “

Ksandr a Artcentrum, jak se to rýmuje?

„Práce pro Artcentrum se mi otevřela koncem sedmdesátých let, když jsem vyhrál konkurz na fotografa, kterého právě hledalo zmíněné Artcentrum. Byla to úžasná příležitost, jak se dostat i do vzdáleného zahraničí. Zmíněný národní podnik vedl jako tvůrce programů, scénárista, režisér a hlava všeho pan profesor Jaroslav Frič. Člověk velkého světa a ještě větších ideí, které jsme pod jeho vedením realizovali. Byl to geniální čas, jezdit po divu krásných zemích, které jsem znal třeba z pohádek „Tisíce a jedné noci" a fotografovat vše zajímavé a hezké ať už to byla krajina, město nebo místní obyvatelstvo.

Interesantních bylo také několik programů pro Japonsko, kdy jsem třeba fotografoval jako dokumentarista celé dílo Alfonse Muchy či Františka Buriana. „ V současnosti se Jiří George Ksandr připravuje na svou další pracovní cestu do jeho milovaného New Yorku. Poté musí ještě do Benátek, neboť se do tisku připravuje jeho fotopublikace Venezia a krása jejích mostů, pĺná nevšedních záběrů. Jakmile kniha spatří světlo světa, přineseme recenzi o tom, jak se mistru Ksandrovi povedla.

Curriculum vitae

Jiří Ksandr se narodil 30. 12. 1949 v Praze, ve znamení Kozoroha. Působí jako profesionální fotografický designér pro reklamu a uměleckou fotografii. Specializuje se na fotografii v oblastech elektroniky, architektury, interiéru, exteriéru a business portrétů s působištěm v Mnichově. Vystudoval Filmovou a televizní fakultu Akademie múzických umění v Praze. Během svého působení v Artcentu se podílel jako fotograf na audiovizuálních programech v Indii, Japonsku, na Filipínách i v Rusku. Od roku 1984 samostatný fotografický designér v Mnichově (člen BFF). V roce 2000 byl oceněn prestižní Česko-německou kulturní cenou. Od roku 1986 absolvoval řadu nejrůznějších projektu v USA – kupříkladu Panorama NY Bridges, NYC Bridges, Water Towers či National Parks. Jeho výstavní bilance dosud činí tři desítky prezentací doma i v zahraničí – Rakousko, Německo, USA.

Ivan Černý