Zkrocená poušť
Jedinečná příležitost pro všechny. Je tu slibovaný druhý díl seriálu o Ujgurské autonomní oblasti Xinjiang věnovaný tradicím a kultuře místních etnik posouváme. Aktuální vlna veder nás přiměla přednostně zpracovat mimořádně naléhavé téma. Prevenci a potlačování dezertifikace. Neboli – boj s pouští, ve kterém Čína dosáhla ohromného pokroku a o své cenné know-how se ochotně dělí se světem.
Sestupujeme úzkým schodištěm do vertikální podzemní šachty. Stěny po levici a pravici zdobí portréty vědců. György Hevesy (1885–1966), otec radiochemie, „detektiv“ pohybu atomů v chemických a biologických procesech. Robert Watson-Watt (1892–1973), vynálezce radaru potažmo georadaru. Ralph Bagnold (1896–1990), zakladatel moderní vědy o posouvání písečných dun. Co mají společného? Na odpověď ještě počkejme. Schod za schodem klesáme níže. Portréty vystřídají tabule z tvrzeného skla, za nimiž můžeme s baterkami mobilů pozorovat průřez vrstvami písku. Funguje to podobně jako formikárium – mraveniště s prosklenými stěnami, přes které děti v mnoha českých IQ parcích sledují život mravenců.
Už jsme v patnácti metrech pod zemí. Svítilna telefonu v písku za sklem odhaluje svislé vlasovité chomáče. Kořeny! Kvůli nim pracovníci Národní terénní výzkumné stanice pro výzkum pouštních a stepních ekosystémů šachtu vybudovali. Aby mohli zkoumat život pouštní flóry či mikroorganismů z odebraných vzorků.
Poušť výzkumníci sledují i z blízké meteorologické věže (ale také ze satelitních snímků). Věž slouží ke zjišťování rychlosti a směru větru, pohybu písku a prachu, teplotních profilů, vlhkosti vzduchu a dalších faktorů spojených se šířením pouště.
Z jejího vrcholu se nám otevírá pohled na celý stohektarový areál institutu, spadajícího pod Ústav ekologie a geografie Čínské akademie věd v Xinjiangu. Vidíme experimentální pole s mnoha druhy rostlin. Laboratoře. Přednáškový sál. Hlavní budovu stanice, do které se záhy spěcháme ochladit. A zjistit fascinující fakta o zápolení člověka s pohyblivými písky.
Meteorologická věž Národní terénní výzkumné stanice pro výzkum pouštních a stepních ekosystémů, obec Topairik, okres Cele, prefektura Hotan, Xinjiang Uygur Autonomous Region.
Město Cele třikrát vyvázlo z písečného chřtánu
Výzkumné pracoviště bylo vybudováno nedaleko oázového města Cele (ujgursky Qira), přibližně sto kilometrů od starobylého města Hotan. Písečné bouře tu zuří desítky dní v roce. Naprší zde pouhých 35–50 mm za rok, zato potenciální odpar činí 2 600 mm. Ztráta vody může být padesátkrát vyšší než přísun z deště, a přesto zde existují stabilní ekosystémy! Důležitá je poloha vědeckého centra. Nacházíme se v tzv. ekotonu, přechodové zóně mezi pouští a oázou. Právě tady se rozhoduje, zda se bude písek šířit dál, nebo se ho podaří zastavit. A naopak poušť přeměnit v zelenou krajinu.
Zmíněné město Cele leží na jižním okraji pouště Taklamakan. Od nepaměti se jí říkalo „Poušť smrti“, nebo „Místo, odkud není návratu“. Je charakterizována extrémní vyprahlostí a velmi nízkou biologickou aktivitou, kterou odborníci označují jako tzv. biologické vakuum. Rozkládá se uprostřed Tarimské pánve, která je obklopena mohutnými horskými pásmy: na severu je to Ťan-šan, na jihu Kchun-lun-šan, na západě Pamir. Některé vrcholy přesahují 7 000 metrů. Jsou tak vysoké, že zachytí poslední zbytky vlhkosti, které sem doputují od 2000 km vzdáleného oceánu. Obrovské území téměř z devadesáti procent pokrývají písečné duny. Se svojí výškou až 300 metrů jsou světovými rekordmany. A pohybují se. Driftují, jak říkají vědci.
Město Cele se se muselo třikrát stěhovat, aby ho duny nepohltily! Naposledy tomu bylo v 80. letech, kdy své domovy muselo opustit okolo 500 rodin. Duny se přiblížily na kilometr od města a některé domy byly přes noc zasypány pískem. To byla pověstná poslední kapka. Boj proti dezertifikaci, který započal v 70. letech, dostal systematický charakter a hlavním štábem se stala terénní výzkumná stanice založená v roce 1983.
Předávání vědomostí a mezinárodní spolupráce
Prohlížíme si posluchárny, kterými za více než 40 let prošly generace vědců z mnoha oborů. Omezování dezertifikace představuje multidisciplinární odvětví postavené na komplexu poznatků z mnoha vědeckých oblastí. Proto ony portréty ve skleněné podzemní šachtě ze začátku reportáže! Věhlas a význam vědecké základny na okraji pouště dávno přesáhly hranice Číny. V posledních letech stanice přijala řadu zahraničních doktorandů. Nábor těchto vysoce kvalifikovaných odborníků výrazně posílil schopnost stanice v oblasti technologických inovací i mezinárodní spolupráci. Vznikla silná báze pro průlomové objevy. A hlavně – pro jejich praktické využití. V Číně i v zahraničí.
Na základě modelů ochrany před pohyblivým pískem a obnovy vegetace byl ve vědecké stanici vypracován ucelený soubor technologií. Zalesňování se zavlažováním na půdách s pohyblivým pískem, zalesňování bez zavlažování, budování ochranných pásů na okrajích oáz… Tyto technologie jsou úspěšně exportovány. Uplatňují se v projektech ekologické obnovy Aralského moře a tzv. Velké zelené zdi v Africe. Osvědčují se v Kazachstánu, Etiopii a Mauritánii, kde je výzkumníci přizpůsobují místním podmínkám. O obdobných projektech jednají mnohé další státy bojující s rozpínajícími se pouštěmi.
Experimentální záhony Národní terénní výzkumné stanice pro výzkum pouštních a stepních ekosystémů.
V první linii velbloudí trn
Vysazování stromů zní jednoduše, ale ve skutečnosti jde o sofistikovaný a stále zdokonalovaný proces realizovaný v několika etapách. V prvním sledu se do písku zpevněného dřevěnými rošty sází rostlina zvaná velbloudí trn (Alhagi sparsifolia). Nízký, hustě větvený keř skutečně patří do jídelníčku velbloudů. Vysoký je obvykle 0,5 až 1,5 metru, má dlouhé trny, malé lístečky a kvete růžovými kvítky připomínajícími květy hrachu. Není divu: patří do čeledi bobovitých. Nadzemní část je poměrně nenápadná; důležité je, že i po úplném odříznutí rychle obrazí a doroste. Největší tajemství rostliny je pod zemí.
Pod povrchem vytváří mimořádně hluboký kořenový systém. Výzkumy v Taklamakanu ukázaly, že hlavní kořeny mohou pronikat až 15 metrů hluboko a postranní kořeny se rozprostírají do vzdálenosti několika metrů. Rostlina čerpá vodu z podzemních vrstev, nikoli z dešťových srážek. A dokáže si vyrábět vlastní hnojivo! Žije v symbióze s bakteriemi rodu Rhizobium, které vážou dusík, přeměňují jej na formy využitelné rostlinami a postupně obohacují okolní půdu. Proto bývá Alhagi sparsifolia označována jako průkopnický druh. Připravuje prostředí pro další porost: stabilizuje písek pomocí rozsáhlých kořenů, zpomaluje vítr těsně nad povrchem, vytváří stín. Pionýr snese podmínky, které by většinu rostlin zahubily: teploty přes 45 °C, silně zasolené půdy, dlouhá období bez deště, časté písečné bouře, zasypání pískem.
Ve druhém sledu se vysazuje stromek saxaul (Haloxylon ammodendron). Ten je již vyšší a lépe blokuje poryvy větru. Výborně váže písek a spolu s karelinií kaspickou (Karelinia caspica) a tamaryškem větveným (Tamarix ramosissima) vytváří husté porosty, které slouží jako větrolamy. Tamaryšek patří mezi tzv. halofyty, rostliny snášející vysokou koncentraci soli, kterou vylučuje žlázkami na listech. A konečně jsme u stromů. Do pěti let od vysazení velbloudích trnů je povrch natolik stabilizovaný, že je možné sázet kořenové řízky topolu eufratského (Populus euphratica). Stromy mají hluboké kořeny, ovšem než se zakoření, zpravidla se zavlažují kapkovou závlahou z vody pocházející z ťan-šanských ledovců nebo řek. Topol vydrží extrémní horka i chlad. Snáší zasolení a vytváří stín a lesní mikroklima. A to nadlouho: dožívá se dvou set let.
Velbloudí trn umí předávat vodu mateřskou rostlinou jejímu klonu.
Od motyk k buldozerům a dronům
Ještě před dvaceti lety znamenala výsadba zelených bariér tvrdou dřinu. Na jaře časté písečné bouře zaplňují vzduch dusivým pískem; v létě teploty stoupají až na 50 stupňů Celsia, což činí pobyt v poušti nesnesitelným. V těchto podmínkách nachodili pracovníci až 40 kilometrů denně. Vyráběli mřížky pro zpevnění písku, vysazovali sazenice, sekali rákos, který sloužil jako opora pro semenáčky. Hadice pro kapkovou závlahu a další materiál nosili na zádech.
Takto byla například vysazena zelená bariéra o délce 23 km a šířce až sedm kilometrů chránící oázu Qiemo (500 km od Cele). Za pouhé dvě dekády se zde proměnilo 10 000 hektarů pouště v zelenou krajinu s příjemným klimatem.
Dnes se však metody výsadby ekologických koridorů dramaticky změnily. Jak jsme mohli pozorovat z okna autobusu projíždějícího pouštní dálnicí, nedozírné plochy jsou nejprve zarovnávány těžkou mechanizací. Protínají je pásy s vyšším profilem, po kterých se pohybují vozidla s pracovníky a vybavením. Veškeré práce postupují nesrovnatelně rychleji. Osazovací brigády provádějí terénní průzkum pomocí dronů a jsou ušetřeni vyčerpávajících pochodů.
Velká zelená zeď
Postupy vypracované v čínském vědeckém centru jsou snadno přenositelné do různých oblastí světa. Proto jsou v Cele častými hosty delegace z Úřadu OSN pro spolupráci Jih–Jih. Instituce s anglickým názvem The United Nations Office for South-South Cooperation (zkráceně UNOSSC) představuje platformu pro spolupráci mezi zeměmi globálního Jihu. Jejím posláním je pomáhat těmto státům sdílet zkušenosti, technologie a osvědčená řešení, aniž by byly závislé na pomoci ekonomicky vyspělých států. Do programů UNOSCC Čína v posledních dvou desetiletích výrazně investovala. Její úspěchy v zalesňování a obnově degradované krajiny, především projekty kolem pouště Taklamakan nebo Three-North Shelter Forest Program (tzv. Velká zelená zeď Číny) jsou prezentovány jako „best-practises“ pro další země a regiony.
Velkou zelenou zeď v Číně „stavějí“ od roku 1978. Stala se ústředním nástrojem proti vysychání krajiny a šíření pouští Gobi a Taklamakan. Dodnes v ní bylo vysazeno na 66 miliard stromů, celkem se do roku 2050 počítá se 100 miliardami. Stromové obklíčení pouště Taklamakan se podařilo uzavřít roce 2024. Zelená bariéra o délce přes 3 000 km se stala nejdelším obranným systémem v zóně ekotonu na světě. Kromě toho byl podél dálnice Luntai–Minfeng, která protíná Taklamakan ze severu na jih, vytvořen ekologický koridor o délce téměř 450 km.
Podle klimatických vědců tyto porosty vykazují měřitelný ekologický efekt. Vegetace na okrajích pouště je v určitých oblastech již tak rozvinutá, že dokáže pohlcovat více CO2, než kolik produkuje místní ekosystém. Studie potvrzují, že pro účinné vázání uhlíku nejsou potřeba husté lesy typické pro tropy, ale velkou práci odvedou i relativně řídké porosty keřů a stromů (zejména velbloudí trn je v ukládání uhlíku z atmosféry šampion!). Kromě klimatických přínosů má zalesňování Taklamakanu další dopady: lesnaté pásy brání větrné erozi, omezují četnost a intenzitu písečných bouří a chrání zemědělsky využívanou půdu v přilehlých oblastech.
Přednáška pod širým nebem (pracovnice_ustavu.jpg)
Zachraňme klima Evropy
Tyto řádky dopisujeme během vrcholící vlny veder. V České republice je to po té červnové druhá letošní série extrémně vysokých teplot, ale např. ve Francii již čtvrtá. Požáry v jižní Evropě vyhánějí tisíce lidí z domovů. Obrovská území se stávají neobyvatelnými, vedra ničí i natolik odolné kultury, jako jsou vinná réva, rostoucí na stejném místě tisíce let. Evropa je nejrychleji se oteplujícím světadílem. Dezertifikace zasahuje 15 % území EU. Do roku 2040 to může být o 10 % více: hrozí vysušení a degradace půdy na milionu kilometrů čtverečních. Vysychá Dunaj a mnozí klimatologové varují: „Toto je nejchladnější léto, jaké ještě zažijeme.“
V tomto téměř apokalyptickém kontextu chápeme naši reportáž jako nesmírně důležitou. Člověk je schopný porazit poušť. Zelené plochy jsou tím nejúčinnějším štítem proti ohřívání planety. Musíme však být rozhodní a přestat o problému jen mluvit. Musíme vracet do krajiny zeleň, vláhu a život. Know-how existuje.
Jan Šlégl