Václav Klaus: Zapomenout už na zelené sny

Polemikou o tzv. globálním oteplování se zabývám už dvě desetiletí. Patřím mezi veterány této disciplíny. Napsal jsem na toto téma desítky článků, pronesl spoustu projevů (na všech kontinentech) a vydal o tom tři knihy. Jedna z nich byla přeložena do 18 jazyků. Místo toho, abych se pokusil zřetelně a jasně shrnout jejich hlavní poselství sám, dovolím si místo toho použít formulaci slavného britského autora Paula Johnsona, který před několika lety naprosto výstižně řekl, že víra v člověkem způsobené globální oteplování (nyní eufemisticky nazývaném klimatická změna) je „světonázor, že je to dogma, které má s vědou jen málo společného“.

Již dlouho jsme svědky toho, že žádný nový argument v této diskusi nic nezměnil. Souhlasím s významným australským klimatologem Robertem Carterem, že „protagonisté debaty zůstávají ve stejných zákopech, které zaujali už počátkem 90. let“ (v článku The Future Quest for Climate Control). Vyjádřil to jemně: snaha zastavit klimatickou změnu „je extravagantním a nákladným příkladem naprosté marnosti“ (str. 32).

Jak ti, kdo se již roky snaží čelit iracionálnímu, populistickému a evidentně nevědeckému klimatickému alarmismu, tak i zastánci této alarmistické doktríny zůstávají „ve stejných zákopech“ už desítky let. Přesto mezi těmito dvěma tábory existují zásadní rozdíly. Klíčové je to, že odpůrci jsou ochotni vést diskusi, zatímco druhá strana nikoli. Tito lidé jsou přesvědčeni, že

– jsou jejich alarmistické názory podložené vědou;

– už je vědecká debata natolik nesporná, že je uzavřena;

– se celá diskuse ve své podstatě týká pouze klimatu a teploty.

S tím vším zásadně nesouhlasím. Tento spor současného světa není o vědě, ale o ideologii. Věda není – a nikdy nemůže být – „uzavřena“. „Spor se týká radikálních změn lidské společnosti, našeho způsobu života a naší svobody, což žádá tato alarmistická doktrína“ (viz můj Climate Alarmists’ Offensive is Exclusively Politically Driven, Seminář o planetárních mimořádných situacích, Světová federace vědců, Erice, Itálie, 2019).

Veřejnost by měla být informována o tom, že hypotéza, podle níž emise oxidu uhličitého vznikající lidskou činností způsobují nebezpečné globální oteplování, nebyla vědecky prokázána. Rozhodně ne realitou – dvěmi nedávnými teplejšími desetiletími. Důkaz nepřichází ani z nerealistických projekcí a prognóz, které vycházejí z velmi problematických matematických klimatologických modelů. Zvýšené množství CO₂ v atmosféře může možná přispět k mírnému a dočasnému oteplení (ale i to je sporné), ale nemůže způsobit klimatickou katastrofu.

Podobný názor nedávno vyjádřil i známý americký vědec John F. Clauser, nositel Nobelovy ceny za fyziku: „Klimatická krize neexistuje.“ V současné debatě podle něj převažuje pseudověda a science fiction nad skutečnou vědou. Podobně se vyjadřuje i německý profesor Fritz Vahrenholt ve své knize „Nežádoucí pravdy“, kde označuje energetickou krizi za „námi samými způsobenou“ a „politicky vyvolanou“.

Pojem „sdílená odpovědnost za klimatickou změnu“ vychází z myšlenek, které je třeba zásadně odmítnout. Klimatická změna – v obou směrech výkyvů teplot – je trvalou charakteristikou klimatu na naší planetě. Není třeba ji zastavovat. A co je důležitější – zastavit ji ani nelze. Pokusit se ji zastavit proto nemůže být naší „sdílenou odpovědností“. Je třeba brát vážně postoj německého vědce BerndaFleischmanna, že „klimatická hysterie je největším vědeckým skandálem moderní doby“ (viz jeho FaktenzuKlimawandel und Energiewende, 2023, Info@klima-wahrheiten.de).

To mne přivádí k velmi problematickému tématu takzvané „energetické transformace“. Souhlasím s Davidem Kingem (Economic Euthanasia, Quadrant, listopad 2023), že „transformace od fosilních paliv k obnovitelným zdrojům nevyhnutelně vede k vyšším nákladům na energii, k masivním ztrátám pracovních míst v průmyslu a dalších odvětvích, k nevyhnutelné a nezvladatelné inflaci a k sociálním nepokojům“. Proto jsem přesvědčen, že je „naší sdílenou odpovědností“ tomuto osudu zabránit.

Je dokázáno, že energetická účinnost obnovitelných zdrojů – a omlouvám se, že i já jako zkratku používám tento problematický pojem – je výrazně nižší než energetická účinnost fosilních paliv. Vítr a slunce nejsou levnější než tradiční paliva, ač se to laikům může zdát – myslí si, že jsou slunce a vítr zadarmo. Je to dokonce naopak – pokud vezmeme v úvahu to, co ekonomové nazývají plné náklady. Jediným výsledkem připravované – a už částečně realizované – transformace energetiky budou stále vyšší ceny energií, a co je důležitější, tyto ekonomické náklady ponesou běžní lidé, nikoli uhelní baroni nebo arabští ropní šejkové.

Odpovědností lidstva je takové budoucnosti zabránit. To vyžaduje opustit sny o užitečnosti nepřetržitého dotování neefektivních obnovitelných zdrojů. Musíme se vrátit k energetické politice, která je ekonomicky efektivní. Musí rozhodovat trh, nikoli zelení aktivisté. Když říkám „trh“, myslím tím trh bez obrovských státních dotací pro neefektivní zdroje energie.

Nepotřebujeme uskutečňovat žádnou transformaci energetiky. Ta přijde sama, ve správný čas, jako projev a důsledek nových, skutečně ekonomicky účinnějších technologií. Co však potřebujeme už teď, je návrat k ekonomické racionalitě založené na volném trhu. Potřebujeme zapomenout na zelené snílkovství a na politicky prosazovanou ekonomickou iracionalitu.

Václav Klaus, MF Dnes / institutvk.cz / gnews.cz-jav