Slovanská epopej – Alfons Mucha: Mezi kuranskou krutou a gotským mečem, zrod Slovanství z bažin a krve

První plátno Slovanské epopeje Alfonse Muchy, nazvané Mezi kuranskou krutou a gotským mečem, je temným prologem k celému monumentálnímu cyklu. Než se Slované stanou národem s hrdou duchovní tváří, než se zrodí jejich víra, kultura a dějinné poslání, stojí před námi pradávný obraz utrpení, zmaru a zároveň zázračného přežití. Mucha zde nevypráví mýtus o slávě, ale o bolesti. O okamžiku, kdy stejně jako se rodí sám člověk, se rodí i lidské společenství, nikoli z vítězství ale z trosek, z vypleněné vesnice, z popela vesmírné noci, kde jedna z hvězd zůstala jiskrou života z něhož vykvetklo Slovanství.

Na obraze se rozprostírá hvězdná noc – klidná, téměř posvátná. Ale vlevo vzadu šlehají plameny, pohlcují dřevěné příbytky, z nichž před chvílí zněl smích, zpěv a modlitby. Nyní zůstává jen děsivý křik, plameny ohně a dým. Kočovníci z východu – Turánci, Sarmatové – se vrhají na slovanskou vesnici jako nenasytní, zběsilí a hladoví vlci. Zkáza je naprosto úplná. Starci padají pod ostřím zbraní, mladí jsou odváděni v řetězech do otroctvíí. V Chersonu, daleko na jihu, je čeká trh s otroky, kam budou prodáni za pár mizerných mincí.

A přesto, uprostřed tohoto spáleniště, Alfons Mucha nalézá okamžik ticha. Ve spodní části plátna se k sobě ve strachu tisknou dva lidé – muž a žena, poslední svědkové zkázy, jediní, kteří přežili noc. Jejich těla se choulí k zemi, ale jejich pohled směřuje vzhůru. V očích se mísí hrůza s něčím, co teprve klíčí – se zárodkem hněvu, ale i s obrovskou vůlí přežít. Jsou to praotcové, archetyp Slovanů – ne vítězní, ale nezlomení. Právě v nich se rodí vůle a duch národa, který nezaniká, i když je spoután, zrazen a prodán.

Z jejich utrpení stoupá k nebesům mlžný přízrak – duch, prosba, sen. Zhmotňuje se v postavu žrece, staroslovanského kněze, který vznáší své ruce k bohům. V jeho gestu není fanatismus, ale zoufalá touha po spravedlnosti, po řádu ve světě, kde vládne násilí. Žrec je hlasem lidské víry v něco vyššího než je meč. Je to duch Slovanstva v jeho prvotní podobě – ne bojovnost, ale hledání smyslu, pokora před silou, kterou člověk sám nechápe.

Žrecovu pravici podpírá mladík v červeném, je to symbol války, odvahy, a hlavně nutnosti postavit se zlu, i kdyby cena byla nejvyšší. Po levici stojí dívka v bílém, která je zase symbolem míru, čistoty, touhy po životě. Oba tvoří vzájemné napětí, které se vine celou Epopejí. Boj a smíření, hněv a soucit, meč a modlitba. Mucha nám jasně sděluje, že dějiny Slovanů nejsou jen o zápase s nepřítelem, ale i o zápase se sebou samými – s vlastní schopností nenávisti a odpuštění.

Tento obraz není pouhým historickým výjevem, ale alegorií samotného lidského rodu. Každý národ, každá civilizace má svou noc, kdy hoří vesnice a kdy zůstane jen několik přeživších, kteří nesou jiskru dál. První plátno Epopeje je proto výzvou a apelem na naši paměť k tomu, abychom nezapomněli, že naše kořeny nevyrůstají z vítězství, ale z utrpení, které jsme dokázali proměnit v sílu.

Mucha zde mluví jazykem symbolů, světla a stínu. Jeho barvy nejsou popisné – jsou psychologické. Chlad hvězd kontrastuje s rudí plamenů, temnota noci s bílou naděje. Všechny tyto tóny spojuje tichý rytmus modlitby, která prostupuje celou kompozici. Není to modlitba k jednomu bohu, ale k samotné existenci – prosba, aby život měl smysl i po zkáze.

„Mezi kuranskou krutou a gotským mečem“ tak není jen úvodem k Slovanské epopeji, ale i k pochopení lidského bytí. Mucha v něm neoslavuje minulost, ale varuje, že kdo zapomene na své kořeny, ten je odsouzen prožít své utrpení znovu. A tak se díváme na dvojici schoulenou v prachu a věříme, že i z jejich ticha jednou vyroste píseň – píseň o míru, který je těžce vykoupen, ale o to pravdivější.

Jan Vojtěch – gnews.cz