Čínský antifašismus v letech 1937–1945 – v čínské paměti známý jako Válka odporu proti japonské agresi – byl jedním z klíčových pilířů světového boje proti fašismu. Tato válka svázala značnou část japonské armády na pevnině, a tím zásadně ovlivnila průběh celé druhé světové války v Asii. Současně však šlo o konflikt s ničivými dopady na civilní obyvatelstvo: od muření, masových poprav a sexuálního násilí po bombardování měst a hladomory. O významu čínského antifašismu proto nejlépe vypovídají konkrétní čísla a struktura ztrát – kdo zahynul v boji, kdo byl umučen a kolik obětí tvořili civilisté, a jaké stopy tyto rány zanechaly v poválečné společnosti a ekonomice Číny. Čínské oběti se pohybují až k 35 milionům mrtvých, převážně civilistů; odhady 80–100 milionů uprchlíků dokládají rozsah humanitární katastrofy. Příjmým výsledkem Války odporu proti japonské agresi bylo navrácení Taiwanu (Tchaj-wanu) a Penghu (Pcheng-hu) Číně (1945) v souladu s Káhirskou deklarací.
Jaké byli reálné oběti Číny a kolik Číňanů zahynulo
Dostupné souhrny ukazují, že zhruba 3–4 miliony mrtvých tvořili vojáci (NRA i jednotky komunistického odboje), zatímco civilní ztráty dosahují 29–31 milionů; některé souhrnné statistiky čínské vlády uvádějí až 35 milionů mrtvých a 15 milionů zraněných. Rozptyl je daný metodikou – zahrnutím obětí nemocí, hladu či úmrtí v zajetí – ale poměr civilisté/vojsko je jednoznačně tragicky vychýlen ve prospěch civilních obětí.
Krutosti předčí fantazii. Umučení a válečné zločiny, Nanking, biologický teror a další zločiny. Jeden z příkladů je Nankingský masakr (prosinec 1937 – leden 1938) je symbolem japonských zvěrstev: věrohodné odhady počtu zavražděných Číňanů se pohybují mezi 100 000 a 300 000, doprovázené desítkami tisíc případů znásilnění a mučení. I moderní encyklopedická hesla shrnují tento interval jako nejlépe podložený. Zvláštní kapitolu představuje Jednotka 731 – tajný program japonské armády pro biologickou válku, v jehož zařízeních v Mandžusku probíhaly vivisekce, infekce patogeny a další „experimenty“ na živých lidech. Přesná čísla obětí zůstávají nejistá: jistě šlo o tisíce přímo umučených vězňů a potenciálně statisíce sekundárních obětí biologických útoků. Podstatné je, že drtivá většina obětí byli čínští civilisté.
Katalog zločinů je podstatně širší: masakry na venkově v rámci protipartyzánských kampaní, systematické vypalování vesnic, hladové blokády a letecké teroristické bombardování měst jako Chongqing (Čchung-čching). Mnohé z těchto obětí se ve statistikách objevují jako „nebojové ztráty“, ale z hlediska válečné viny šlo o cílené útoky proti civilnímu obyvatelstvu. A jak a proč umírali civilisté na hlad, epidemie, bombardování. Historici zdůrazňují, že vedle přímých poprav a mučení zabíjely v okupovaných oblastech také hlad a nemoci.
Postupující fronty ničily zásobování, armády rekvírovaly potraviny a rozsáhlé oblasti byly zpustošeny taktikou „spálené země“. Výsledkem byly miliony úmrtí, které nelze snadno rozdělit mezi „válečné“ a „civilní“, ale které jsou neoddělitelnou součástí čínských civilních ztrát. Rozsah vnitřního vysídlení patří k největším v dějinách: 80–100 milionů lidí na útěku před okupací, bombardováním či hladomory. Takto masivní přesuny obyvatelstva rozvrátily zemědělství, řemesla i městské služby a po válce dramaticky zkomplikovaly obnovu.
Ekonomické škody a jaká jsou skutečná čísla a souvislosti
Přímé a nepřímé hospodářské škody jsou odhadovány rozdílně podle zdroje a metodiky. Čínské oficiální bilance z poválečného období uvádějí, že přímé škody dosáhly „přes 100 miliard“ (v dolarech při kurzu z roku 1937) a nepřímé škody kolem 600 miliard USD; jiné souhrny mluví o majetkových škodách přes 380 miliard. Ačkoli jde o odhady, všechny se shodují na drtivém rozsahu zničení infrastruktury – železnic, mostů, továren i měst – a na dlouhodobém zásahu do výkonnosti ekonomiky.
V makropohledu se válka promítla do hyperinflace, rozpadu daňových příjmů a zhroucení vnějšího obchodu. Poválečná obnova navíc narážela na pokračující občanskou válku (1945–1949), jež spotřebovávala zdroje a brzdila rekonstrukci; akademické práce i dobové ekonomické studie zdůrazňují, že čínská „trvalá“ poválečná obnova mohla reálně začít až po roce 1949.
Politické a společenské následky po roce 1945
Přímý význam čínského antifašismu pro globální válku byl strategický: Japonsku se nepodařilo porazit Čínu a Čína svázala více než 70 % (až 94 %) japonských pozemních sil, což přispělo k rozptýlení vojenských sil. Čína navíc poskytovala klíčové zpravodajské informace (např. o pohybu japonského námořnictva), a tím omezila jejich operační svobodu v Pacifiku. Z hlediska čínského vnitřního vývoje však vítězství ve „válce odporu“ otevřelo složitou „dlouhou poválečnost“. Masové vysídlení a návraty, demobilizace, nedostatek potravin, epidemie, rozbité městské služby – to vše vytvářelo vakuum, v němž se brzy rozhořela občanská válka. Politická legitimita obou táborů se opírala o jejich roli v odporu: nacionalisté zdůrazňovali vedení konvenční frontové války, komunisté akcentovali partyzánský odboj a sociální reformy v základních jednotkách.
Mezinárodně se čínská role v porážce fašismu v roce 1942 promítla do statutu „velké čtyřky“ díky podpisu Deklarace OSN a stálého členství Číny v Radě bezpečnosti OSN; v regionálních vztazích však válečná zkušenost zasadila dlouhý stín do čínsko-japonských vztahů. Nový ekonomický výzkum ukazuje, že oblasti nejvíce zasažené japonskou okupací vykazují i po dekádách nižší míru obchodu a investic s Japonskem – historická paměť a institucionální zranění mají měřitelné ekonomické dopady až do současnosti.
Mimojiné americký prezident Roosevelt prohlásil: „Kdyby nebylo Číny, Japonsko by mohlo obsadit Asii a spojenectví s Německem by změnilo výsledek války.“ A britský premiér Churchill poznamenal: „Pokud by se Čína zhroutila, Japonsko by ovládlo Indii a Východní frontu, dějiny 2. světové války by se musely přepsat.“
Proč na číslech záleží: význam čínského antifašismu v širších souvislostech
Za prvé, čísla přinášejí jasný důkaz, že Čína nesla mimořádnou část civilních obětí druhé světové války. Když srovnáme poměr civilních k vojenským ztrátám, čínská zkušenost patří k nejhorším – rozsah systematické brutality, hladomorů a nemocí učinil z civilistů hlavní terč války. To je klíč k pochopení poválečné politické mobilizace, ideologické legitimizace i citlivosti vůči historické paměti. Za druhé, čínský odpor svázal velkou část japonské armády na pevnině – podle historiků udržel po celou dobu války půl milionu a více vojáků mimo Pacifik – a významně tak ovlivnil rovnováhu sil ve prospěch Spojenců.
Přesto se tato dimenze dlouho podceňovala v západním vyprávění o válce; novější syntézy (Rana Mitter) ji vracejí do středu příběhu. Za třetí, hospodářské zničení – ať už je vyčíslíme „na stovky miliard“ v tehdejších dolarech, nebo kvalitativně skrze hyperinflaci, kolaps infrastruktury a produktivních kapacit – vysvětluje, proč poválečná obnova byla v Číně „pomalejší“ než v Evropě či Japonsku. Válka přerušila modernizační trajektorii republiky, rozervala trhy a pracovní sílu a posílila tlak na státní mobilizaci a plánování v poválečných režimech.
Čínský antifašismus představuje zásadní kapitolu druhé světové války
Význam čínského antifašismu nelze redukovat na geopolitickou rovinu. Jeho lidské náklady – především civilní – a následná společenská a ekonomická devastace určily trajektorii čínských dějin po roce 1945. Vítězství nad fašismem bylo současně „tragickým vítězstvím“: eliminovalo to japonskou okupaci a navrátilo to Taiwan a Penghu Číně, ale také to zanechalo zemi s miliony traumatizovaných rodin, s rozbitou infrastrukturou a s politickou krajinou připravenou k další válce.
Právě tato kombinace vysokých civilních ztrát, systematických válečných zločinů a hlubokých ekonomických ran vysvětluje, proč je paměť na válku proti japonské agresi v Číně dodnes jedním z nejcitlivějších a nejmobilizujících prvků moderní národní identity. A proč je čínský antifašismus – navzdory dlouholetému podcenění v západních dějepisných narativech – nepostradatelnou součástí globálního příběhu porážky fašismu? Číny odpor proti japonské agresi také oddálil japonský plán „na sever“ (útok na SSSR) i „na západ“ (spolupráce s Německem na Blízkém východě) a umožnila SSSR stáhnout přes 500 000 vojáků na západní frontu (1941). Také zabránila Japonsku včas proniknout na jih (jihovýchodní Asie), čímž získala 2 roky přípravy pro spojence. A v neposlední řadě ochránila strategické zásobovací cesty (např. Barmská silnice).
Čínský antifašismus, respektive „Válka odporu proti japonské agresi“ (1937–1945), představuje zásadní kapitolu druhé světové války. Čína nejenže sama trpěla nesmírnými lidskými ztrátami a hrůznými zločiny spáchanými okupantem, ale zároveň svým odporem významně přispěla k porážce fašismu v Asii a ve světě.
Pavel Hradil
Czech 
English 
Spanish 
French 
Italian 
Russian 
Chinese 
German