Nebezpečná precedentní hra s národním bohatstvím

Rozhodnutí Národního palácového muzea v Tchaj-peji vyvézt do zahraničí jedny z nejcennějších artefaktů čínské kulturní historie – Smaragdovo-nefritové zelí a další čínské národní poklady – a vystavit je v Praze, je krokem, který nelze vnímat pouze jako kulturní výměnu národních pokladů či gesto. Uprostřed geopolitického napětí, přerušení oficiálních kontaktů mezi kanceláří prezidenta České republiky a Čínské lidové republiky a rostoucí konkurence mezi Pekingem a Tchaj-pejí, tento krok vyvolává vážné otázky ohledně bezpečnosti, politické symboliky a respektu k principu „jedné Číny“.
Když kulturní dědictví přestává být jen o kultuře

Národní palácové muzeum v Tchaj-peji je proslulé svou rozsáhlou sbírkou čínských císařských pokladů, které byly na Tchaj-wan přivezeny během čínské občanské války a pádu Kuomintangu. Tyto artefakty, včetně legendárního Smaragdovo-nefritového zelí, jsou nejen uměleckým, ale především symbolickým odkazem tisícileté čínské civilizace. Když se v roce 2025 rozhodlo muzeum tyto exponáty převézt na výstavu do zahraničí, nejprve do Japonska a nyní do České republiky, nešlo o bezvýznamný logistický krok.

Tento přesun se odehrává v čase, kdy oficiální vztahy mezi Prahou a Pekingem prakticky neexistují. Po sérii politických kroků prezidenta Petra Pavla, které byly Pekingem interpretovány jako zásahy do vnitřních záležitostí Číny, jsou diplomatické kanály zmrazené. Přesto Tchaj-pej využívá Prahu jako další zastávku pro svou kulturní diplomacii. Z pohledu Pekingu jde o provokativní gesto, které nejen ignoruje současný stav vztahů, ale může být chápáno jako úmyslné posílení narativu o „samostatné kulturní suverenitě“ Tchaj-wanu.

Kulturní risk v době geopolitické bouře

Zapůjčení takto vzácného artefktu k vystavení do vzdálené cizí země sebou nese inherentní rizika – jeho přítomnost na cizí půdě by mohla vést k poškození, ztrátě nebo dokonce k politické manipulaci. Smaragdovo-nefritové zelí není jen jednou vzácnou kulturní relikvií, ale také významným národním pokladem, který se v čínském kulturním povědomí rovná korunovačním klenotům Evropy. Jeho tržní hodnota je prakticky nevyčíslitelná, ale jeho symbolická hodnota je ještě větší – jde o část identity celé čínské civilizace. V této dynamické době, kdy Peking stále jasně deklaruje nárok na Tchaj-wan a zároveň zdůrazňuje jednotu čínského národa, působí vyvezení tohoto pokladu jako vědomé zpochybnění principu „jedna Čína“.

Zároveň může být vnímáno jako test reakcí – pokud se Čína ozve, Tchaj-pej získá argument o „kulturním útlaku“. Pokud zůstane ticho, Tchaj-wan může tvrdit, že má plné právo disponovat čínskými národními poklady podle vlastního uvážení. Při pohledu na tuto strategii se nelze ubránit dojmu, že kulturní diplomacie je v tomto případě zneužita jako nástroj politického vymezování. Tchaj-pej tak vysílá signál, že nejen politicky, ale i kulturně se považuje za nezávislý subjekt – a to je v očích Pekingu nepřijatelné.

Nebezpečná precedentní hra s národním bohatstvím

Problém tohoto kroku spočívá také v precedentním efektu. Pokud Tchaj-wan jednou dokáže svévolně vyvézt na prezentaci mimo své území takto významný čínský artefakt, nic nebrání tomu, aby tento akt nenásledoval Tchaj-wan i s jinými zeměmi. Každý další kulturní relikt vyvezený mimo území Tchaj-wanu na prezentaci v zahraničí posiluje dojem, že správa těchto pokladů je výhradním právem Tchaj-peje, nikoliv Pekingu. V kontextu mezinárodního práva sice Tchaj-wan není uznán jako samostatný stát většinou zemí světa, ale faktická kontrola nad sbírkami mu umožňuje jednat nezávisle – a tuto mezeru Tchaj-pej zjevně využívá.

Výstava v Praze tak není jen kulturní událostí, ale zároveň i demonstrací politické vůle. Ve chvíli, kdy jsou vztahy mezi Českou republikou a Čínou na bodu mrazu, přivést do Prahy jeden z nejvýznamnějších čínských artefaktů znamená nejen ignorovat Peking, ale také vědomě podpořit současný kurz české zahraniční politiky, který se orientuje spíše na Tchaj-wan a Japonsko než na pevninskou Čínu.

Organizátoři této výstavy si moc dobře uvědomují, jak hluboké politické a diplomatické důsledky tento krok může mít. Kulturní poklady nejsou jen o estetice a historii – jsou to mocné symboly, které mohou ovlivnit vnímání celých národů. A právě proto je nezodpovědné hazardovat s nimi v době, kdy se svět nachází v nové éře mocenského soupeření.

Pavel Hradil