Montmartre v překladu: Hora mučedníků, je kopec v Paříži a historická čtvrť

Montmartre (v překladu: Hora mučedníků) je kopec v Paříži a historická čtvrť, která se na něm rozkládá. Původně samostatná obec byla připojena k Paříži v roce 1860 a stala se součástí 18. obvodu. Montmartre se nachází na severu města a je nejvyšším přirozeným bodem v Paříži. Jeho vrcholek ve výši 130,53 m se nachází v prostoru hřbitova Calvaire u kostela Saint-Pierre de Montmartre. Na vrchol vede lanovka nebo schodiště o 222 schodech. Jedná se o jedno z nejvýznamnějších turistických míst v Paříži. Mezi zdejší významné památky patří bazilika Sacré-Cœur nebo světoznámý francouzský kabaret Moulin Rouge na úpatí kopce. Na kopec vedou linky metra 2 (stanice Anvers, Pigalle a Blanche) a linky 12 (stanice Pigalle, Abbesses, Lamarck – Caulaincourt a Jules Joffrin). Ulicemi rovněž jezdí autobusová linka Montmartrobus.

Montmartre byl dlouhou dobu samostatnou vsí za pařížskými hradbami. Jeho latinský název zněl Mons Martyrum, fr. Mont des martyrs (tj. Hora mučedníků). Podle legendy zde byl sťat první pařížský biskup svatý Diviš spolu se svými dvěma učedníky. Legenda vypravuje, že po popravě vzal sv. Diviš svou useknutou hlavu a odešel s ní na sever, kde se dnes nachází bazilika Saint-Denis, ve které je pohřben.

Ve skutečnosti Montmartre pochází z označení Mons Martis (Martova hora), neboť zde v galorománské době stál chrám zasvěcený bohu války Martovi. Dnes se na jeho místě nachází kostel Saint-Pierre de Montmartre, který v sobě uchovává čtyři sloupy z doby antiky. Po pádu Římské říše v době křesťanství byl název mont de Mars interpretován jako mont de martre (martre ve staré francouzštině označovalo dnešní martyr, mučedník). Během obléhání Paříže v roce 1590 Jindřich IV. nechal severně od Paříže umístit dvě dělostřelecké baterie: jednu na vrcholku Montmartru a druhou poblíž šibenice Montfaucon, ze kterých ostřeloval město.

Historický pohled na Montmartre

Po vytvoření obcí a departementů na základě dekretu z 12. listopadu 1789 Národního shromáždění, se Montmartre od března 1790 stal samostatnou obcí v departementu Seine. Městské hradby z let 1785-1788 rozdělily starou farnost na dvě části. Horní Montmartre se stal samostatnou obcí a dolní Montmartre byl začleněn do Paříže. Prvním starostou samostatného Montmartru se v roce 1790 stal Félix Desportes (1763-1849), měšťan původem z Rouenu, který se v roce 1788 usídlil na Place du Tertre č. 3. Svůj dům přeměnil na radnici a funkci zastával až do dubna 1793.
V letech 1840-1845 byly postaveny tzv. Thiersovy hradby, které rozdělily území obce opět na dvě části. Dne 1. ledna 1860 při rozšíření Paříže až k Thiersovým hradbám bylo území obce Montmartre administrativně odděleno. Větší část, nacházející se uvnitř hradeb byla připojena k Paříži a stala se součástí 18. obvodu, který se nazývá Buttes-Montmartre. Menší část za hradbami byla přičleněna k obci Saint-Ouen

Většina historického území bývalé obce Montmartre dnes tvoří západní část 18. obvodu a menší část se nachází na severu 9. obvodu (čtvrť Batignolles). Montmartre byl významným místem Pařížské komuny v roce 1871. 18. března 1871 zde po vstupu do Paříže nechal Adolphe Thiers umístit kanóny k ostřelování města. Dne 16. června 1875 byl položen na vrcholku kopce základní kámen baziliky Sacré-Cœur, která byla vysvěcená až po první světové válce v roce 1919. Na přelomu 19. a 20. století se Montmartre stal oblíbeným místem umělců jako byli Camille Pissarro, Henri de Toulouse-Lautrec, Théophile Alexandre Steinlen, Vincent van Gogh, Amedeo Modigliani nebo Pablo Picasso. Později umělci přesídlili do čtvrti Montparnasse na levém břehu.

První léta 20. století trávil Picasso mezi Barcelonou a Paříží, kde v roce 1904 začal jeho dlouholetý vztah s Fernande Olivierovou. Právě ona se objevuje v mnoha obrazech té doby. Poté, co získal slávu a nějaký ten majetek, odešel Picasso od Olivierové k Marcelle Humbertové, které říkal Eva. Svou lásku k ní Picasso vyjádřil v mnoha kubistických obrazech.
V Paříži poznal lidi jako jsou André Breton, Guillaume Apollinaire a spisovatelka Gertrude Stein. Kromě manželky měl i množství milenek. Byl dvakrát ženatý a měl čtyři děti se třemi ženami. V roce 1918 si Picasso vzal balerínu Olgu Chochlovou, která mu představila život ve vyšších vrstvách společnosti. Měli spolu syna Paula, ze kterého se později stal motocyklový závodník a také řidič svého otce.

Picasso se s Chochlovou často hádal

Ona si trvala na společenském chování, zatímco on měl spíše sklony k chování bohémskému. V roce 1927 Picasso poznal sedmnáctiletou Marie-Thérèse Walterovou a začal si s ní tajnou aféru. Jeho manželství s Chochlovou brzy skončilo rozloučením. Rozvod Picasso nechtěl, protože podle francouzského práva by Chochlové připadla polovina jeho majetku. Zůstali tedy svoji až do roku 1955, kdy Chochlová zemřela.
Picasso dlouho pokračoval ve vztahu s Walterovou a měl s ní dceru, kterou pojmenoval Maia. Marie-Thérèse po zbytek života žila v naději, že si ji Picasso jednou vezme, oběsila se 4 roky po jeho smrti. Dora Maar, fotografka a malířka, byla také po dlouhou dobu Picassovou milenkou. Nejblíž si byli na konci 30 a začátkem 40. let a byla to ona, kdo zdokumentoval obraz Guernica.

Po osvobození Paříže roku 1944 se Picasso dal dohromady s mladou studentkou umění Françoise Gilotovou. Měli spolu dvě děti – Clauda a Palomu. Jako jediná z Picassových žen Gilotová Picassa roku 1953 opustila, údajně kvůli hrubému zacházení a nevěře. Picasso tím byl zdrcen. Prošel těžkým obdobím, kdy si uvědomil, že ve svých 70 letech už není pro mladé ženy tak atraktivní a vypadá vedle nich spíš směšně. Několik kreseb z té doby to jasně ukazuje – znázorňují ošklivého trpaslíka a krásnou mladou ženu. Geneviève Laporte, která s Picassem zažila krátký milostný románek, vydražila v roce 2005 právě takové Picassovy kresby, na nichž je i ona sama.

Další Picassovou láskou byla Jacqueline Roque, která pracovala v hrnčířské dílně Madoura, kde Picasso vytvářel a maloval keramiku. Vzal si ji roku 1961 a byli spolu až do konce Picassova života. Tento sňatek také představoval část pomsty Gilotové. Ta se snažila najít způsob, jak by legitimizovala své dvě děti, které měla s Picassem. Picasso ji podporoval v tom, aby se rozvedla se svým manželem, a tvrdil jí, že si ji poté vezme. Místo toho si ale vzal Roqueovou. Picasso byl známá osobnost a lidé se zajímali jak o jeho dílo, tak o jeho osobní život. Byl všestranným umělcem, dokonce účinkoval i ve filmu, například se objevil ve filmu Jeana Cocteaua Orfeova závěť.

Pokaždé, když se Picasso objevil ve filmu, hrál sám sebe

V roce 1955 se podílel na filmu Le Mystère Picasso (Picassovo tajemství), který režíroval Henri-Georges Clouzot. Pablo Picasso zemřel 8. dubna 1973 v Mougins ve Francii během oběda s přáteli. Jeho poslední slova byla „Připijte si na mě, na mé zdraví, víte, že já už pít nemohu.“ Byl pochován na zahradě zámku Vauvenargues, ve Vauvenargues, Bouches-du-Rhône. Jacqueline Roqueová nedovolila svým dětem, aby se zúčastnily pohřbu.

Jan Vojtěch