Ztráta zraku je bezesporu velká životní tragédie. Nevidomý John Hull, přednášející na jedné z britských univerzit, o tom říká: „Když jsem přišel o zrak, zhroutil se mi svět. Měl jsem pocit, že nemám tělo, připadal jsem si svlečený, nahý a v nekonečné temnotě. Teprve postupně jsem si vytvořil nový svět, ve kterém žiji.“
Po oslepnutí často nastupují deprese, alkoholová či léková závislost, nebo dokonce až sebevražedné jednání. Většina z takto postižených lidí se však s touto skutečností dokáže až obdivuhodně vyrovnat. Podle představ vidících žijí nevidomí v neustálé neproniknutelné tmě, či v jakémsi mlhavém světě stínů. Naštěstí se v tom v mnoha případech mýlíme. Nevidomí se nacházejí v jiném světě, ve světě zvuků, vůní, doteků, které vnímají přesněji a citlivěji než ostatní. Rovněž se jim zlepšuje paměť, kterou více potřebují.
Neví, co je tma, ani co je světlo.
Pokud člověk, který je nevidomý od narození, získá zrak – třeba po úspěšném léčebném zákroku, je po určitou dobu stejně dezorientovaný a stresovaný, jako ten, kdo oslepl náhle. I když to zní paradoxně, znovunabytím zraku se svět nevidomého poněkud zúží. Slovo „tma“ popisuje nevidomost nepřesně, protože oči člověka slepého od narození nevidí nic. Světlo je pro něj stejně abstraktní pojem, jako je pro vidoucího zemský magnetismus, o jehož existenci sice nepochybujeme, ale nevnímáme ho. Přitom se podle něj orientují stěhovaví ptáci.
Je proto absurdní se takového člověka ptát, jaké to je být slepý a co vlastně vidí? „Vidíš jenom tmu?“ On neví, co je tma a ani co znamená výraz „vidět“. Ten, kdo oslepne teprve během života, si vzpomínky na světlo uchová a ve snech vidí. Ale i v bdělém stavu „vidí“ něco, co v okolí není. Krajiny, tváře, světelné úkazy, schodiště i nejrůznější předměty. Typické je, že se tyto přízraky opakují, nejsou závislé na žádných spouštěcích mechanismech a vypadají velice reálně, jsou plastické, zářivé a příliš krásné, než aby mohly být skutečné.
Francouz Jacques Lusseyran oslepl následkem úrazu v sedmi letech v roce 1932. „Viděl“ jak z místa, které neznal, vychází záření. Jakmile však pocítil vztek, strach nebo netrpělivost, iluze se vytratila. Díky tomu si chlapec osvojil vlídnost, odvahu a trpělivost, protože si přál, aby ho světlo stále provázelo.
Viděl modré vysavače, zlaté jiskry a vznášející se mosty.
Americký spisovatel a karikaturista James Thurber byl zrakově postižený a v polovině dvacátého století, kdy mu bylo něco přes padesát let, oslepl úplně. Poté se dostavily fantastické, surrealistické iluze. Viděl modré vysavače, zlaté jiskry, sněhové vločky, tekoucí sliny nebo také veselou postarší paní, jak prochází skrz nákladní auto, nebo jak se po ulici kutálí kočka v pestře pruhované bečce a jak kamenné mosty stoupají vzhůru. Tyto představy ho nijak nesužovaly, ale naopak obohatily jeho tvorbu.
Co můžeme dodat k mírně provokativnímu názvu textu? Snad jenom to, že náš soucit je rozhodně na místě, ale bylo by dobré vědět také to, že někteří nevidomí nám o něj ani příliš nestojí a spíše jim dokonce vadí. O své situaci sami dokážou někdy až drsně žertovat. Více než naši lítost potřebují spíše ohleduplnost či případnou pomoc. Ale víme pokaždé, jak si počínat? Uvedu zde několik rad z brožurky Hermanna van Dycka Ne tak, ale tak.
Oslovení
Pokud chceme nevidomému pomoci, měli bychom se nejprve ujistit, zda o to vůbec stojí. Nejdříve ho oslovíme a zeptáme se, jestli naši pomoc potřebuje. Může se totiž stát, že si umí poradit sám a naše dobře míněná snaha by ho mohla obtěžovat. Jestliže jeho odpověď bude kladná, nabídněte paži a řekněte: „Prosím, přidržte se mě nad loktem.“ Není příliš účelné, abychom ho sami uchopili a postrkovali před sebou. Všimněte si prosím pořadí. Nejprve oslovit, a teprve potom fyzický kontakt. Je to důležité, protože při opačném postupu je to podobné, jako by vám nečekaně někdo skočil na záda. Upozorněte ho na případné překážky. Stačí říct „chodník nahoru“ nebo „chodník dolů,“ není třeba se proto zastavovat, on stejně svou hůlkou situaci zvládne.
Dopravní prostředky
Zkušený nevidomý, který chodí samostatně, umí i cestovat. Stačí ho přivést k vozu a položit mu ruku na držadlo dveří. Stejně tak i při vystupování. Když nastupujete nebo vystupujete současně s ním, jděte první, ukažte držadlo, nebo podejte ruku. Můžete upozornit, jestli je schod vysoký, nebo nízký. Nabídnout místo k sezení je samozřejmé, ale nechte na něm, zda se chce opravdu posadit. Jestliže ano, ukažte mu sedadlo tak, že mu položíte ruku na opěradlo a řeknete: „Zde je sedadlo.“
Na toaletě
Především odložte rozpaky, jestliže vás nevidomý požádá o pomoc. Věřte tomu, že pro něho je to mnohem těžší než pro vás. Jestliže jste stejného pohlaví, na toaletu vstupte společně a vysvětlete, o jaký typ zařízení se jedná (kabinka, mušle, žlábek). Ukažte, kde je toaletní papír, splachovadlo, umyvadlo, mýdlo, ručník nebo osušovač. Můžete ho také upozornit, že ručník je nápadně špinavý, ať raději použije svůj kapesník. Chovejte se taktně a poodstupte od pisoáru. Pokud jste jiného pohlaví, požádejte o pomoc personál či jiného zákazníka. Když nikdo takový v okolí není, pomozte i na toaletě pro opačné pohlaví, klidně a bez rozpaků.
Jak informovat
Neříkejte „židle je tady“ nebo „támhle u zdi je volný stůl,“ ale „ke stolu je to asi tři metry“ a „židle je před vámi.“ U stolu můžete sdělit: „Sklenice je před vaší pravou rukou.“ Problémem může být pomoc při hledání odloženého kabátu nebo zavazadla, zvláště když nevidomý neví barvu. Proto je vhodné, aby si své věci umístil sám.
Jak mluvit
Nebojte se nevidomé oslovit a popovídat si s nimi. Také mají rádi společnost a necítí se sami nejlépe. I když se znáte dobře a víte, že vás mohou poznat po hlase, raději vždycky připomeňte, kdo jste, odkud se znáte nebo kdy jste se „viděli“ naposledy. Není třeba se vyhýbat výzvám, jako „podívejte se na tento předmět“ a vložit mu ho do ruky, ale ani slovům „nevidomý“, „slepota“ a podobně. Rozhodně se vyhněte tomu, abyste v jejich blízkosti říkali, „jaké je to hrozné“ a že „to je nejhorší, co člověka může potkat…“. I když mluvíte potichu, nezapomínejte, že ani úplně slepí nejsou hluší, alespoň bohudík ve většině případů. Jejich sluch je citlivější než ten náš.
Na rušné ulici nebo v místnosti, kde hraje rádio, či ve společnosti více lidí se nevzdalujte od nevidomého, aniž byste ho na to neupozornili, a sdělte mu také, že se vrátíte. Také nemusíte bez přestání mluvit a mluvit, to unaví každého. I ticho má svůj význam. Není nutné dělat reportáž o tom, co se děje či nachází kolem. On své okolí poznává lépe, než si myslíme, a pokud si přeje popis, zeptá se. Při schůzkách dodržujte čas. Minuty čekání jsou pro nevidomé mnohem delší než ty naše.
Užitečné informace
Sdílíme-li společný prostor, je důležité udržovat pořádek a přesnost, aby si nevidomí mohli zachovat samostatnost. Každá věc musí mít své stálé místo, společně užívané předměty vracejte tam, odkud jste je vzali, a když si nejste jisti, zeptejte se. Dveře místností musí být buď zcela zavřené, nebo úplně otevřené, dvířka skříněk i zásuvky vždy zavřené (mohly by být nepříjemným překvapením i pro vidoucího). A nenechávejte ležet na zemi žádné předměty.
Co dodat na závěr? Snad jen to, že „Správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné.“ (A. de Saint-Exupéry)
Článek byl publikován s laskavým svolením časopisu Sféra
casopis-sfera.cz / gnews.cz-HeK
Czech 
English 
Spanish 
French 
Italian 
Russian 
Chinese 
German