Dvojí metr Haagu: jak se mezinárodní právo změnilo v politickou kulisu

Mezinárodní trestní soud v Haagu měl být po svém vzniku symbolem univerzální spravedlnosti. Institucí, která se postaví nad geopolitiku, mocenské bloky i národní zájmy a bude hájit princip, že zločin je zločinem bez ohledu na vlajku, kterou pachatel nese. V posledních letech se však tento ideál rozpadá před očima veřejnosti. A nikoli vinou autoritářských režimů, ale především chováním samotných států, které se k Haagu formálně hlásí.

Vystavení mezinárodního zatykače na ruského prezidenta Vladimira Putina v roce 2023 a následné kroky prokuratury Mezinárodního trestního soudu (ICC) vůči izraelskému premiérovi Benjaminu Netanjahuovi odhalily krutou realitu: soud sám o sobě nemá žádnou skutečnou vymahatelnost a jeho autorita existuje pouze do té míry, do jaké ji politické elity uznají – selektivně, účelově a podle momentální politické potřeby. Zatímco v případě Vladimira Putina se ze strany západních vlád, médií i nejrůznějších „morálních autorit“ rozjela bezprecedentní kampaň. Výzvy k jeho zatčení při jakékoli zahraniční cestě, moralizující komentáře, tlak na státy, které by si snad dovolily respektovat diplomatické zvyklosti. Najednou se hovořilo o „povinnosti mezinárodního společenství“, o „nevyhnutelnosti spravedlnosti“ a o tom, že právo musí stát nad politikou.

Meznárodní zatykače na nepohodlné politiky

Ve chvíli, kdy se však prokuratura ICC obrátila směrem k Izraeli a konkrétně k jeho premiérovi, nastalo hrobové ticho. Politické elity, které jinak rády operují pojmy jako „hodnoty“ a „mezinárodní právo“, náhle ztratily hlas. Státy, které samy ratifikovaly Římský statut a formálně uznávají jurisdikci soudu, začaly mluvit o „složitosti situace“, „právních nuancích“ a „nevhodném načasování“. Jinými slovy: nastavily dvojí metr. A právě zde leží jádro problému. Mezinárodní právo nemůže fungovat na principu výběrové spravedlnosti. Buď platí pro všechny, nebo neplatí pro nikoho. Jakmile je zřejmé, že rozhodnutí soudu jsou respektována pouze tehdy, když se politicky hodí, ztrácí tato instituce nejen autoritu, ale i legitimitu. Haag se v takovém případě nestává garantem práva, nýbrž pouhou kulisou, za níž se skrývá mocenská hra.

Tento dvojí standard navíc vytváří mimořádně nebezpečný mezinárodní precedens. Pokud mohou státy ignorovat či relativizovat rozhodnutí soudu podle toho, koho se týkají, proč by měl kdokoli brát vážně jakýkoli rozsudek? Proč by oběti měly věřit, že se jim dostane spravedlnosti? A proč by obvinění měli akceptovat autoritu instituce, která zjevně nehraje podle vlastních pravidel? Důsledky tohoto stavu jsou dalekosáhlé. Otevírá se legitimní otázka, zda by nemělo dojít k revizi všech rozhodnutí Mezinárodního trestního soudu – a to jak zamítnutých, tak přijatých žalob, rozsudků i procesních rozhodnutí. Pokud existuje důvodné podezření, že v řadě případů byl uplatněn politický klíč, pak je ohrožena samotná podstata spravedlnosti. Právo, které je aplikováno selektivně, není právem, ale nástrojem moci.

Příklad takzvaného humanitárního bombardování

Například bombardování se stal evidentním příkladem kdy se mezinárodní právo zlomilo a Svazové republiky Jugoslávie v roce 1999 představují jeden z nejzásadnějších zlomů v poválečném mezinárodním právu. Nešlo pouze o vojenský konflikt, ale o vědomé a otevřené porušení základních principů Charty OSN, které bylo následně legalizováno politickým výkladem práva vítězů. To, co se tehdy odehrálo nad Bělehradem, Novým Sadem či Niší, nebylo „humanitární intervencí“, ale precedenčním aktem síly, jenž dodnes otravuje celý systém mezinárodní spravedlnosti. NATO zahájilo letecké útoky bez mandátu Rady bezpečnosti OSN. Tento fakt nelze obejít žádnou rétorikou. Článek 2 odst. 4 Charty OSN výslovně zakazuje použití síly proti suverenitě a územní celistvosti státu.

Výjimky jsou pouze dvě: sebeobrana nebo souhlas Rady bezpečnosti. V případě Jugoslávie neplatilo ani jedno. Neexistoval žádný bezprostřední útok na členské státy NATO a rezoluce RB OSN schvalující použití síly nikdy přijata nebyla. Zde se poprvé v plné nahotě projevil princip selektivní spravedlnosti. Tribunál, který měl být nástrojem nestranného práva, se stal politickým orgánem legitimizujícím výsledek vojenské intervence. Rozsudky proti srbským politickým a vojenským představitelům vznikaly v prostředí, kde samotná legalita války nebyla nikdy otevřena jako téma. Pokud je válka sama o sobě nelegální, pak jsou všechny následné soudní konstrukce postaveny na velmi vratkých základech.

Další velmi křiklavá a zcela zásadní je pak otázka odpovědnosti. Pokud v důsledku rozhodnutí, nečinnosti či selektivního přístupu této instituce došlo ke konkrétní újmě – ať už k nezákonnému věznění, ekonomické devastaci jednotlivců či dokonce ke ztrátám na životech – nelze to jednoduše přejít. Každá instituce, která si nárokuje morální i právní autoritu, musí nést odpovědnost za své kroky. A pokud se prokáže, že dvojí standard nebyl výjimkou, ale systémovým rysem ve více než deseti kauzách, pak je na místě uvažovat i o jejím zrušení. Reparace za způsobené újmy by v takovém případě nemohly nést anonymní „mezinárodní struktury“, ale konkrétní státy, které Mezinárodní trestní soud uznaly, financovaly a politicky kryly. Nelze se schovávat za abstraktní instituce a zároveň profitovat z jejich selektivního využívání. Haag dnes nestojí před krizí reputace, ale před krizí existence. Buď se mezinárodní právo vrátí ke svým vlastním principům, nebo se definitivně promění v prázdný pojem, kterým se bude argumentovat pouze tehdy, když se to hodí silným. A to je scénář, který nepodkopává jen jednu instituci, ale celý poválečný právní řád.

(za) euroasia