Většina z nás chápe divadlo jako prostor pro příběh, emoci a setkání. Pozoruhodné však je, že může sloužit i jako nástroj hluboké vnitřní proměny. Teatroterapie – tedy terapeutická práce s prvky divadla – se stává v českém zdravotnictví čím dál důležitějším nástrojem v péči o duševní zdraví.
Divadelní práce může pacienta dovést tam, kam by se jinak neodvážil, říká Doc. Ing. Mgr. Irena Žantovská, Ph.D., renomovaná divadelní a rozhlasová režisérka, pedagožka a teatroložka, která se poslední roky věnuje této specifické formě terapie v Centru duševní rehabilitace v Berouně. V následujícím rozhovoru nám přibližuje, co teatroterapie obnáší, jak konkrétně pomáhá lidem s duševními obtížemi, i jaké proměny u svých pacientů pozoruje. Přináší fascinující pohled na to, jak se umění může stát cestou k uzdravení – tiše, ale s hlubokým dopadem.
Paní docentko, teatroterapie není pojem, který by se běžně skloňoval v každodenní konverzaci…
Teatroterapie patří mezi zážitkové terapie a využívají se při ní principy divadelní práce, hereckého ztvárňování dramatických textů. Pracujeme jak s původními divadelními texty (Moliére, Goldoni atd.), tak i současnými autory. A občas připravuji i vlastní dramatizace prozaických textů, např. Malého prince.
Jak se teatroterapie liší od jiných uměleckých nebo terapeutických přístupů?
Především tím, že pacientům nabízí práci ve skupině, v kolektivu, se společným cílem. Tím je vytvoření krátké divadelní inscenace a její prezentace před ostatními pacienty a zdravotnickým personálem. Pacienti se tedy v rámci tohoto kolektivního zažívání nekoncentrují na vlastní problém, který si léčebně řeší, ale naopak vystupují „z reality“ a vstupují do nových postav a situací. To jim může přinést – oproti ostatním druhům arteterapie – jiný druh sebepoznání, emocionálního prožitku a prostor pro rozvoj vlastní kreativity.
Můžete uvést konkrétní příklad, kdy teatroterapie opravdu výrazně někomu pomohla?
Je jich celá řada. Ale kupříkladu jsem měla pacientku, která trpěla silnou úzkostí ze sociální interakce. Zpočátku odmítala být s ostatními na jevišti, tak jsem jí napsala roli vypravěčky. I při zkouškách si sedala o několik řad dál od skupiny. Ale během procesu se postupně přibližovala – a nakonec stála při děkovačce v jedné řadě s ostatními. Ten moment vnímala jako svůj velký osobní posun.
Pracujete v rámci nějaké konkrétní metodiky teatroterapie, nebo si vytváříte vlastní přístup?
Teatroterapie vychází obecně z metodiky a přístupů divadelní práce, což já jako teatrolog využívám a přetvářím pro potřeby práce s pacienty. Já si svůj přístup metodicky modifikuji jednak podle zažité praxe v práci s pacienty, a také podle konkrétních skupin pacientů, jimž vybírám a připravuji texty tzv. na míru. Postupně tuto praktickou zkušenost přetavuji v teoretickou metodiku.
Podle čeho vybíráte témata nebo formu inscenací?
Inscenaci připravujeme s pacienty psychoterapeutického oddělení a její příprava trvá 6 týdnů. Na začátku se vždy musím důkladně seznámit se složením skupiny, s věkovým rozložením a počty mužů a žen. Také s jejich diagnózami, obtížemi a možnostmi. Existují pacienti, pro něž je obtížné vůbec vyjít na jeviště, ale jsou i tací, kteří mají nesporný herecký talent, dokonce i profesionální zkušenosti.
Do jaké míry ponecháváte pacientům prostor k vlastní tvorbě a improvizaci?
Pacienti se zapojují podle svých možností a zkušeností. Velmi často pod mým vedením samostatně vytvářejí např. vizuální složku představení, videodotáčky atd.
Emoce ale někdy mohou přetéct. Co když se otevře něco těžkého?
Krizové momenty samozřejmě patří k naší práci. Je třeba je vnímat jako součást prožitku celé skupiny. Každý pacient je specifický v tom, že přichází v trochu jiném duševním rozpoložení a také s jiným množstvím energie a síly, které může do práce vložit. Stále se učím vnímat individuální možnosti jednotlivců a připravit si a rozvrhnout práci tak, abychom ve skupině problémům předcházeli.
Spolupracujete při tom s odborníky – psychology, psychiatry?
Samozřejmě, primárně jako teatrolog se musím opírat o požadavky, zadání i omezení, které stanovují psychiatři a psychologové. Pravidelně se účastním práce na oddělení, průběhu porad, vše konzultuji a využívám rad kolegů lékařů a psychologů. Je to týmová práce.
Dochází při divadelní práci k odhalení něčeho hlubšího, co běžná terapie neodhalí?
Divadelní práce přináší možnosti pro seberealizaci, otevírá prostor pro seberozvoj a může pacienta – herce zástupnou metodou hraní role dovést až do míst, kam by se jinak neodvážil. Konkrétně bylo zajímavé sledovat například proměnu těch, kteří v civilním životě vystupují spíš submisivně a pak náhle hrají postavy rázné a rozhodné.
Jaké terapeutické přínosy teatroterapie vnímáte jako nejvýraznější?
Jako zpětnou vazbu nechávám všem pacientům zpracovat dotazník i jako reflexi zkušenosti z této formy práce, a z tohoto šetření mi vychází, že pacienti oceňují zejména možnost vyzkoušet si hrát cizí postavu, že se jim zvyšuje sebevědomí po úspěšném vystoupení. Oceňují, že mají možnost na jevišti kooperovat s partnery. Pro mnohé je úspěchem už jen to, že neodejdou, zkoušení dokončí a před diváky vystoupí, a v neposlední řadě oceňují i relační účinky.
Závěrem: Jste známá režisérka a pedagožka. Co vás přivedlo právě k této práci v Centru duševní rehabilitace?
V průběhu dosavadního profesního života v oboru divadelní režie jsem realizovala kolem 80 představení v různých žánrech (činohra, opera, balet) v různých divadlech, včetně Národního v Praze, Brně i Ostravě. Na začátku mé kariéry mě zajímalo hlavně mé osobní umělecké vyjádření. Později jsem se věnovala výzkumu divadelního publika a tomu, co divadlo svým divákům přináší. A nyní v další profesní fázi zjišťuji, jak může divadlo obohacovat a měnit i ty, kteří se mu věnují, a to i souvislostech třeba nečekaných nebo méně obvyklých. Zkrátka, jak se ukazuje, umění dokáže leckoho i „léčit“ a léčba uměním může být naznačením možné cesty vpřed.
Ivan Černý
Foto archiv a Robert Vano
Czech 
English 
Spanish 
French 
Italian 
Russian 
Chinese 
German