Dávno neplatí, že, co je psáno, to je dáno aneb média na pranýři

Nejen současný stav sdělovacích prostředků, nýbrž celou historii jejich působení na veřejnost si vzal na paškál odborník na slovo vzatý Petr Žantovský ve své nové knize. Publikace příznačně nazvaná Cenzura versus svoboda slova je více než text pro studující historie a médií. Je totiž i výstražně zvednutým ukazovákem. S nástupem tzv. bulváru, který vstoupil do československého tisku ruku v ruce s politickými změnami koncem devadesátých let minulého století, začala v nové české republice chřadnout novinářská etika, až prakticky s dnešními dny ze sdělovacích prostředků, ba i těch veřejnoprávních, téměř nadobro zmizela. Dávno neplatí, že, co je psáno, to je dáno. Naopak, zavedenou praxí se stal příměr – lže, jako když tiskne a papír unese všechno.

Seznamte se, prosím…

Petr Žantovský (1962) vystudoval žurnalistiku, dějiny a teorii masmédií. Je autorem čtyř desítek odborných, popularizačních i beletristických knih. V současnosti působí jako docent na Vysoké škole ekonomické v Praze. Vyučuje předměty, jejichž témata se týkají cenzury, svobody slova, propagandy a dezinformací, což jej přivedlo ke zkoumání historie těchto disciplín a ke snaze o hlubší pohled na jejich současný stav. Díky tomu vznikla i jeho jedinečná publikace těmito řádky představovaná, která má za úkol otevřít čtenářům oči. Navzdory současnosti, ovládané těmi či oněmi elitami.

Svoboda projevu a právo vědět

Publikaci o třech stech stranách bohatého textu, rozděleného do čtrnácti kapitol, otevírá Žantovského předmluva, přibližující nám, jak a proč vznikl Světový den svobody tisku. Přináší definice jak ze Všeobecné deklarace lidských práv OSN tak i Mezinárodního paktu o občanských a politických právech OSN, včetně naší Listiny základních práv a svobod z roku 1993 přijaté Českou národní radou, která říká:

1/ Svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny
2/ Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu
3/ Cenzura je nepřípustná

Protiváhou je ale druhá strana téže mince: a to skutečnost, že svoboda slova přináší odpovědnost toho, jenž je šíří. O tom ostatně jasně hovoří Deklarace principů novinářského chování, kterou přijal druhý světový kongres Mezinárodní federace novinářů, podtrhující, že:
Respektování pravdy a práva veřejnosti na pravdu je první povinností novináře. Při plnění této povinnosti budou novináři vždycky hájit principy svobody při čestném sbírání a vydávání zpráv
Tolik teorie. Ale co praxe, ptáme se. Petr Žantovský to následně bere takříkajíc od Adama.

Cenzura a její historie

První kapitola zmiňované knihy začíná rokem 1559, kdy katolická církev vydala průlomový Seznam zakázaných knih, který oficiálně platil až do roku 1966. Jednalo se o seznam publikací, které katolíci zakazovali svým věřícím číst. Nadarmo tedy obálku Žantovského publikace nezdobí koniášské plameny, pohlcující nehodící se spisy. Následuje popis cenzury, kterou dělíme na předběžnou, následnou a autocenzuru . Z praktik časů Rakouska-Uherska následují poslední dvě století, kdy autorův rozbor vrcholí našimi měsíci a roky, kdy veškerý veřejný prostor silně ovlivňuje tzv. mainstream , a to nejenom ve všech sférách kulturního života.

Přes kapitolu O indexech zakázaných knih se zvídavý čtenář začte do čtvrté kapitoly o legendární postavě nezlomného žurnalisty Karla Havlíčka Borovského a jeho zkušenostech s omezováním slova a názorů vládnoucí vrchností. Historie cenzury graduje Protektorátem a jeho Tiskovou dozorčí službou, abychom se po osvěžení Orwelova Pravidla novomluvu dostaly ke kapitole číslo osm – Československé tiskové zákony v letech 1948 – 89.

Manipulace s veřejným míněním a ovlivňování mas

Každá z kapitol je proložena poznámkami, poznatky a vysvětlivkami i názory a úvahami autora samotného. Doslova skvělá je tedy kapitola O svobodě myšlení připomínající současný „, kdy Petr Žantovský připomíná v souvislosti s obsahem své knihy o cenzuře případ historika a spisovatele Vlastimila Vondrušky, který se za svůj článek o vlastenectví a vlastizrádství dostal na nepsaný, ale reálně existující blacklist lidí, kteří hájí jiné názory, než po nich stávající mediální a politická vrchnost požaduje. Přes pasáže Sdělení a manipulace Žantovský pokračuje úvahami na téma tzv. fake news a rozebírá tzv. politickou korektnost, která se stala světovou překážkou pokroku a hrozbou společnosti. Diskutuje nad dílem O hranicích názorové svobody v Německu a rozbírá ve dvanácté kapitole Praxe nové inkvizice, což je stěžejní dílo francouzského sociologa Beoniste. Poslední dvě závěrečné kapitoly knihy nesou příznačné názvy Plíživá cenzura a Nemoc zvaná cenzura.

V závěru se vraťme na začátek

Současná vláda rozjela zdrcující cenzurní aktivity v únoru 2022, kdy začala tzv. speciální vojenská operace Ruska na Donbase. Fiala, jemuž poradci vnukli myšlenku, jak se mimořádně zviditelnit v EU a na mezinárodní politické scéně, se vžil do role nesoudného podporovatele Ukrajiny, a to i za každou cenu, včetně na úkor vlastního lidu.
Petr Žantovský rozebírá zasvěceným perem následující cenzurní kroky, bojující s „dezinformací“ a „dezinformátory“. Citujeme:

Premiér Fiala zřídil pozici hlavního vládního cenzora, posadil do ní Michala Klímu a dal mu jedinečný úkol: připravit zákon proti dezinformacím, který bude samosebou obsahovat i příslušné sankce pro jejich šiřitele. Klíma neuspěl, a to z jediného důvodu. Nikdo nebyl schopen pro případné legislativní využití definovat slovo dezinformace… Nedokázal to ani další muž, Tomáš Pojar, pověřený premiérem k podobné práci o rok později. Tehdy vznikla myšlenka, že jediný způsob, jak se zbavovat nositelů a šiřitelů nežádoucích myšlenek a názorů, je označit je za bezpečnostní riziko. To také našlo průmět ve skutečnosti, že na konci ledna 2025 byl Sněmovnou schválený tzv. Lex Ukrajina VII. Vládní předlohu ve třetím čtení odhlasovala koaliční většina v Poslanecké sněmovně.

To by nebylo překvapující, kdyby se do schváleného textu nedostal tzv. přílepek, který definuje nový trestný čin „neoprávněné činnosti pro cizí moc“, spočívající v distribuci informací o událostech a rozhodovacích procesech, které nespadají pod pravidla utajení. Co to znamená? Že český parlament překročil meze dané Ústavou a Listiny základních práv a svobod, jakož i dalšími mezinárodními deklaracemi, k jejichž plnění jsme se ČR jako členská země OSN i EU zavázali. V důsledku to může znamenat, že jakákoli novinářská či obecně publikační činnost, která nebude konvenovat stávající vládní doktríně, bude kvalifikována jako nežádoucí činnost pro cizí moc se sankcí až pěti let nepodmíněně…

Ocenění politologa a spisovatele

Z pochvalných slov o právě prostudovaném díle vybíráme na záložce knihy:

…velkým přínosem publikace je i analýza způsobů omezování svobody slova v internetové éře (Petr Robejšek, politolog)
…cenzura je příznakem nemocné společnosti, jejíž vládci se tak brání před myšlenkami, které považují za ohrožující svou mocenskou hegemonii. Jde o dílo naléhavé, potřebné a včasné (Benjamin Kuras, spisovatel)

Ivan Černý