Co se vleče, neuteče, a že lepší je bejt vzpřímenej než zůstat zasněnej a celej život vkleče.

426

Titul článku představuje přísloví, které se používá jako uklidňující reakce na obavy způsobené například dlouhým čekáním na výsledek, rozhodnutí, včetně ukončení bojů na Ukrajině. Čtenáři s pamětí si vzpomenou na stejnojmennou písničku sboru Lubomíra Pánka zpívanou nedávno zemřelým nekorunovaným králem české dechovky, Josefem Zímou (1932-2025). Nebo knihu Honzy Volfa, ve které je psáno: Je pravda, že co se vleče, nikam neuteče, a že lepší je bejt vzpřímenej než zůstat zasněnej a celej život vkleče.

V němčině přísloví Aufgeschoben ist nicht aufgehoben v doslovném překladu znamená, že Co se odloží, není zrušené.
Nová spolková vláda Merz & Co by měla přísloví dobře znát a konat pod jeho významu, především dnes, kdy se diskutuje o míru a válce, v Rumunsku po prezidentských volbách se šíří lavina požárů ničích rumunské pasy, zvětšuje se počet žádajících o azyl v Rusku a nové občanství, kde to jenom jde (za peníze) a to mimo EU. A v ruských velkoměstech je možné pochopit, proč prezident Putin nerozhodl brát na frontu městskou mládež, proč se pořád ještě daří proradným a zrádcům, a proč EU sankce představují marnost nad marnost a život ohrožující stupiditu. Divná to doba, vskutku!

O čem se píše a nepíše v české kotlině

Do nedávna jsem byl přesvědčen, že show ruského propagandisty Vladimíra Solovjeva a jemu podobných dávno překročili hranici autorovo trpělivosti a vkusu, a proto je vůbec nesleduje. Jak ale dokazuje nesmrtelný a nenahraditelný ČT Moravec ve skupině bojově naladěných a částečně naivních žen, z nichž dvě si dokonce zaslouží cenu za stupiditu, lze očekávat ještě strmější pád sledovatelnosti tohoto a podobných pořadů a nárust bezradnosti mnoha zvaných komentátorů, snad s výjimkou politika, bývalého ministra a poslance Parlamentu ČR za KDU-ČSL Cyrila Svobody (1956) a v azylu Aspen (od srpna 2024) nacházejícího se Jakuba Landovského (1976), advokáta, politologa a bývalého velvyslance ČR při NATO.

Drahé cesty do exotiky šéfa sportovní agentury po světě, pominutí koluzních důvodů pro bývalého ředitele nemocnice Motol Ludvíka a advokáta Jansty, kteří chtějí být propuštěni z vyšetřovací vazby na svobodu, nebo zpověď profesionální společnice z Northamptonshiru s ruským jménem a fyziognomií dovolující vydělat hodně peněz z hlouposti a stupidity mužů, doplňují obraz české kotliny jako (mírové) prachárny, ve které si blázni hrají se sirkami.

Přitom všem jedna rusko-americká skupina, diskutuje o vyhlídkách na mír. Druhá skupina, ukrajinsko-evropská, je zaměřena na možnost pokračování války, vtažení Trumpa do své skupiny. Přitom skupina ignoruje skutečnost, že to byl prezident Trump jako první na Západě, kdo pochopil, že Rusko je stejným subjektem mezinárodních vztahů jako všichni ostatní, že Ukrajina byla přeměněna na objekt, na projekt a na nástroj ničení míru v Evropě s rizikem eskalace konfliktu do konfliktu světového. Ukrajina a stupidní propagandou atomizovaná Evropa v objetí iluze vědění o strategické porážce Ruska nemohou pochopit, že Rusko, ani Spojené státy nepotřebují konflikt globálních rozměrů, protože porážka Spojených států v boji s Ruskem byla ve Washingtonu pochopena a tato skutečnost se stala sjednocující pro obě země.

Putin, Trump a jejich rozhovory

Krátce připomínám, že oba prezidenti spolu dobře vycházeli už na summitu G-20 v Japonsku v roce 2020. A že během svého čtyřměsíčního funkčního období Trump, pokud oficiálně známo, již dvakrát telefonicky hovořil s Putinem. Nicméně mírové snahy amerického prezidenta ve válce na Ukrajině byly dosud neúspěšné. Ústřední otázka, která vyvstala před třetím (včerejším) rozhovorem s Putinem, zněla: Ztrácí Trump s Putinem trpělivost a skutečně ho dostává pod tlak? Nebo se bude držet své jednostranné a zatím neúčinné strategie cukru vůči Moskvě?

Po více než dvouhodinovém rozhovoru je jasné, že Putin neudělal žádné ústupky. Nesouhlasil s bezpodmínečným příměřím ani s přímým setkáním s Trumpem. Rusko je připraveno jednat s Ukrajinou o memorandu o možné budoucí mírové smlouvě, řekl Putin po telefonátu. Před příměřím však musí být vypracovány účinnější cesty k míru. Nejdůležitější věcí pro Rusko je odstranění původních příčin války, zopakoval Putin. Zjednodušeně řečeno: Moskva neakceptuje nezávislou a suverénní Ukrajinu v západním slova smyslu, která vidí svou budoucnost v evropské integraci a v NATO. Krátce: Moskva se drží svých cílů.

Ještě před telefonátem dal tiskový mluvčí Peskov jasně najevo: Velmi oceňujeme zprostředkovatelské úsilí Spojených států – pokud nám skutečně pomohou dosáhnout našich cílů mírovou cestou. Ve skutečnosti to znamená, že pokud Moskva nedokáže nenásilně podmanit si Ukrajinu, válka bude pokračovat. Že tomu tak může být a s pravděpodobností hraničící s jistotou i bude, indikuje historie, ruské vysvětlení v úvodu jednání v Istanbulu, kde se strany dohodly pouze na výměně zajatců (1 tisíc, za 1 tisíc), a odpovědi na otázku: Pochopil Trump ruský postoj a jestli ano, jak na něj bude reagovat?
V podstatě existují tři možnosti: Za prvé, Trump vyhoví požadavkům Evropanů a zvýší tlak na Rusko tvrdšími sankcemi proti Moskvě a novými dodávkami zbraní pro Kyjev. Za druhé, Trump bude pokračovat v současném vyjednávání jako doposud, a tím nabídne Rusku výhodu u jednacího stolu a na bojišti. Nebo za třetí, Trump se z konfliktu úplně stáhne. To indikuje včerejší výrok viceprezidenta J. D. Vance: Jsme více než připraveni utéct.

Ke dnešnímu dni osobně se mi jeví, že Trump se rozhodl pro střední cestu. Proč? Kdyby Trump chtěl a mohl ukončit válku, zastavil by dodávky zbraní, informací kosmické a jiné rozvědky a poslal přezrálého Zelenského do azylu. Protože Trump pořád ještě nekontroluje plně Pentagon, FED a EK, rozhovor s Putinem byl velmi dobrý a ve vynikající v tónu a duchu, jak napsal Trump v pondělí na Truth Social. Rusko a Ukrajina okamžitě zahájí jednání o příměří a – co je důležitější – o ukončení války. Podmínky pro to byly vyjednány oběma stranami konfliktu. Nikdo nezná podrobnosti tak dobře jako on, řekl Trump. Vatikán v osobě papeže chce hostit jednání. Nechť proces začne! Doufám, že papež Lev XIV zůstane sedět vzpřímeně v křesle za stolem a nevydá se na kontrolní prohlídku místa potenciálních jednání.

Před a po rozhovoru s Putinem Trump telefonicky hovořil se Zelenským. O svém rozhovoru s Putinem informoval také předsedkyni EK von der Leyenovou, kancléře Merze, prezidenty Macrona a Stubba a premiérku Meloniovou. Kancléř Merz byl poté optimistický a napsal na X: Evropa a Amerika jsou zde velmi jednotné: Budeme úzce doprovázet Ukrajinu na cestě k příměří. Evropa zvýší tlak na Moskvu přísnějšími sankcemi.

Je evidentní, že kancléř Merz se nemůže osvobodit z objetí iluze vědění o budoucnosti, ignorování historických faktů a idealizace konání Trumpa-prezidenta a obchodníka. Proč tak myslím? Jeví se mi, že Trump neuvažuje o dalších sankcích proti Rusku. Věří, že Pro Rusko je to obrovská příležitost vytvářet pracovní místa a bohatství v masivním měřítku. Jeho potenciál je neomezený. To indikuje i oslovování křestními jmény: Vladimíre, můžete mi kdykoli zavolat. Těším se na rozhovor s vámi, řekl prý Trump. Prezidenti také diskutovali mimo jiné o výměně devíti vězňů, jak později vysvětlil poradce pro zahraniční politiku Ušakov.

Viceprezident Vance v pondělí mimo jiné potvrdil, že Trump si hodně slibuje od pozitivních pobídek při jednání s Putinem. Tání ve vztazích mezi Ruskem a zbytkem světa má mnoho ekonomických výhod. Podle Wall Street Journal Zelenskij údajně požádal prezidenta Trumpa, aby trval na třicetidenním příměří s Putinem. Vše veřejně dostupné indikuje, že Trump se bude držet své předchozí strategie, i když Putin nevyhověl jeho požadavku na bezpodmínečné příměří. Očekávám, že Putin bude vyjednávat bez časového omezení a zároveň bude pokračovat ve speciální vojenské operaci, protože Trump nemůže obnovit ztracenou důvěru.

Závěr z historie a k zamyšlení

Hlavní poziční body přímých rusko-ukrajinských rozhovorech, které se konaly 16. května, oznámil 19. května mluvčí Peskov zmínkou o změnách v šachové partii konfliktu. Ty charakterizuje srovnání současné situace se situací v březnu 2022: Kyjev se nachází v podstatně horší situaci, a lepší to nebude. Proč? Zkrácená odpověď: Západ narušováním jednání poškozuje sám sebe.

První historická analogie je s rusko-tureckou válkou v letech 1877-78. V důsledku jedné z rusko-tureckých válek, která byla způsobena velkým konfliktem na Balkáně –70. léta 19. století, Rusko v zásadě souhlasilo s Tureckem. Rusko tehdy pomohlo balkánským zemím – Srbsku, Černé Hoře, Rumunsku získat úplnou nezávislost na Turcích a Bulharsku, které získalo autonomii v rámci Osmanské říše. Méně známý mnohým čtenářům je diplomatický dovětek k hrdinským činům ruských vojáků u Plevné a Šipky, dobytí Karsu a obraně Bajazetu.

Dne 3. března 1878 byly na předměstí Istanbulu, San Stefano, uzavřeny bilaterální dohody mezi Ruskem a Tureckem. San Stefano, obsazené ruskými jednotkami, nebylo vybráno náhodou. Vedoucí delegace, hrabě Nikolaj Ignatěv, napsal: Nádherné místo na břehu Marmarského moře, tam budeme stejní jako v Konstantinopoli a Britové, kteří zde předvedli svou eskadru. Nebude si na co stěžovat. Co mám na mysli touto zmínkou?

Podle smlouvy Osmané souhlasili s předáním Makedonie, části východní Thrákie a přístupu k Egejskému moři, nově vytvořenému bulharskému knížectví. Území Srbska a Černé Hory, které byly spojenci Ruska, se zvětšilo a Bosna získala autonomii v rámci Osmanské říše.

Ale západní partneři Ruska se rozhodli devalvovat výsledky istanbulských jednání z roku 1878. Na tomto místě připomínám rok 2022 a bývalého premiéra Johnsona, který přesvědčil Kyjev, aby bojoval až do vítězství na bojišti, V této velice podobné roli před téměř 150 lety působili diplomaté z Německa a Rakouska-Uherska – za nimiž se tyčila stejná Británie.
V květnu a červnu 1878 podepsali Britové dvě smlouvy: První s Turky (Osmané dali Kypr Britům a Londýn slíbil bránit hranice v Asii silou zbraní v případě ruského pronikání) a druhou s Rakušany, o společné linii chování.

Z iniciativy západních mocností byl svolán Berlínský kongres. Na těchto multilaterálních jednáních bylo Rusko nuceno přehodnotit mír ze San Stefana. Rusko vrátilo pevnost Bajazet Turecku, území Bulharska bylo rozděleno na polovinu a rozděleno na dvě části s různou mírou závislosti na osmanském sultánovi. Makedonie (kterou Bulhaři považovali za svou historicky vlastní) zůstala Turkům, část bulharských akvizic byla převedena na Srbsko a Bosna, obývaná převážně pravoslavnými Srby, byla darována katolickému Rakousku-Uhersku. Zdálo se, že cíle bylo dosaženo: Západ omezil ruské chutě a zabránil tomu, aby se nové balkánské státy proměnily v ruské satelity.

Nabízí se otázka s aktuálním obsahem: K čemu vedlo zlepšení dosažených bilaterálních dohod Západem? Odpověď je krátká a bez chyb: Vznikly nové balkánské války (1912-1913) a kvůli nevyřešeným problémům na Balkáně, vypukla první světová válka. Připomínám, že během první, nečekaně krvavé balkánské války bojovalo Bulharsko, Srbsko, Řecko a makedonští povstalci s Tureckem, kterému bylo na Berlínském kongresu ponecháno příliš mnoho.

Vítězem se stalo Bulharsko, které okamžitě začalo být trháno na kus svými sousedy: Srbskem, Řeckem, Rumunskem a tím samým Tureckem. Bosenská otázka, dnes opět aktuální, zároveň rozdmýchala nenávist Srbska vůči Rakousku-Uhersku, což vyústilo v nejúčinnější teroristický útok v dějinách – atentát na arcivévodu Františka Ferdinanda v Sarajevu. První světová válka, vyvolaná tímto výstřelem, skončila mimo jiné zánikem německého a rakousko-uherského impéria-dvou mocností-garantů Berlínského kongresu. A britské impérium vyšlo z války potlučené, zvláště když si uvědomíme, že první světová válka učinila druhou světovou válku a odchod britského impéria do archivu dějin, nevyhnutelnými.

Ve snaze vykopat jámu pro Rusko, které v roce 1878 téměř dospělo k dohodě s Tureckem, Západ si jámu vykopal sám.
Krátká historie sovětsko-finské války Jak poukazují historici a indikují fakta, Stalin v prvních fázích války nabídl Finsku uzavření příměří. Připomínám, že před začátkem nepřátelství nabídl sovětský vůdce Finům vzájemně výhodný kompromis, podobný kompromisu v oblasti bezpečnosti ve východní Evropě, který Moskva nabídla Západu v roce 2022, před začátkem speciální vojenské operace na Ukrajině.

Vzhledem k tomu, že Leningrad nemůže být přesunut, žádáme, aby hranice byla ve vzdálenosti 70 kilometrů od Leningradu… Žádáme o 2 700 kilometrů čtverečních, požadoval Stalin od Finů. Ti se však cítili podporování Británií a Francií a trvali na svém, podobně, jako kyjevský režim dnes: členství Ukrajiny v NATO a návratu jaderného statusu republiky.

Paralelně s bitvami na frontě Stalin navrhnul příměří pro Finsko, to znamená uzavření míru. Finové nabídku odmítli, protože se inspirovali Londýnem a Paříží. Ve Francii, stejně jako nyní, v době Macrona, začali vyhrožovat nasazením mírových sborů, a dokonce začali demonstrativně shromažďovat dobrovolnické expediční sbory. Británie sbírala dálkové bombardéry v Iráku (tehdy mandátní území) schopné letět na ropná pole v Baku. Kdo nerozumí historii a uvedenému, tomu není rady ani pomoci.

Na pomoc Finsku však nepřišli žádní dobrovolníci. Suomské úřady nemohly bojovat samy do posledního Fina a 12. března 1940 byla podepsána Moskevská smlouva. Finové uznali sovětské nároky na Karelskou šíji a posunuli hranice bez jakékoli kompenzace od Sovětského svazu. Británie a Francie podněcovaly Finy proti SSSR a narušovaly vyjednávací proces a nic nezískaly a nevyhrály. Zato Hitler získal dalšího spojence v osobě maršála Mannerheima. A Třetí říše měla na Západě dostatek sil a prostředků jak pro porážku Francie, tak pro válku s Británií. Vezmou si současní vůdci Západu poučení z historie, a zřeknou se dobrovolně pokrytecké role prostředníka v hypotetických jednáních mezi Moskvou a Kyjevem s cílem dosáhnout dohody, která je výhodná pro ně a nevýhodná pro Rusko? Odpověď autora: Ne! Proč?

Rusko může hrát dlouhou hru a dosáhnout svého cíle

Současná Evropa si nepamatuje nebo předstírá, že si špatně pamatuje historii napoleonských válek v letech 1803-1815. Dnes Západ a jeho kyjevští klienti chtějí nejprve zastavit nepřátelské akce, vyhlásit příměří a poté jednání. Macron v odcházení požaduje zastavení bojů na 30 dní. Jeho úspěšnější předchůdce, císař Napoleon, jednal jinak: Tylžskému míru z roku 1807, přesněji dvěma mírovým smlouvám Francie s Ruskem a Pruskem, předcházela jednání mezi Paříží a Petrohradem a Vídní. A tato jednání byla vedena na pozadí bojů mezi Napoleonovou armádou a vojsky 4. protifrancouzské koalice. Až do Tilsitu žádné příměří nebylo.

Napoleonské války připomínám nejen jako příklad toho, jak se vedou vyjednávání, ale i z jiného důvodu. Po porážce u Slavkova, která byla neúspěchem pro ruskou armádu, a porážce Prusů a Rusů u Frýdlantska, po vynuceném diplomatickém manévru v Tilsitu, byla moc Napoleonovy armády podkopána v bitvě u Borodina. A pak tu byla porážka Francouzů u Bereziny, zahraniční tažení v letech 1813-1814 a triumfální vstup ruských vojsk do Paříže. Následovalo nastolení ponapoleonského uspořádání v Evropě, kde Rusko hrálo důležitou roli. Předpokládám, že Macron si nepřeje vidět Ruská vojska v Paříži a je schopen pochopit, že Rusko ví, jak hrát dlouhodobou hru a dosáhnout svých cílů po vojenských neúspěších a politických kompromisech.

A aby nebylo málo domácích úkolů v době-Co se vleče, neuteče, připomínám severní válku Ruska se Švédskem (1700-1721), po které Švédsko navždy ztratilo status velmoci a Ruské impérium se stalo velmocí. V této válce Rusko pod vedením Petra Velikého získalo zpět dříve ztracené historické země, přístup k Baltskému moři, který byl Rusku zemi odebrán vyspělou evropskou velmocí Švédskem. V důsledku bojů se z ruských, v podstatě vrácených k ruskému státu území staly provincie Ižora a Korel. Na starobylé ižorské půdě, která byla stále ve vlastnictví Velkého Novgorodu, se objevilo nové hlavní město: Petrohrad.

A zde se objevuje důležitá historická paralela s aktuálním obsahem a významem pro Ukrajinu s jejím současným vedením. Současně s nepřátelstvím, ale bez jejich přerušení, Petr I. nabídl Karlovi XII. kompromisní možnost: Švédsko mělo souhlasit s převodem území kolem Petrohradu na Rusy a pobaltské státy si ponechalo. Karel však dal přednost porážce Ruska na bitevním poli a boji za hranice roku 1700.

Karel XII. pokračoval v šílené válce navzdory Petrovým opakovaným nabídkám míru, podobně jako pokračuje v šílené válce přezrálý Zelensky navzdory akceptovat realitu a Putina. Jestliže Anglie a Francie financovala Švédsko, to dnes jsou to ty samé státy pod kloboukem EU. Jaké poučení vyplývá pro vyschlé mozky neschopné jasně myslet, bojovat za sebe a mír?
Karel XII nevzal v úvahu schopnost Petra Velikého a jeho armády, která byla za války modernizována, vést opotřebovávací bitvu o rozsáhlá území. Válka pokračovala v pobaltských provinciích Švédska, na území Polsko-litevské unie a v Malorusku. K porážce švédských pozemních sil u Poltavy došlo 8. července 1709 a zničením švédské flotily u Gangutu 7. srpna 1714. A dalších téměř sedmi letech ruská armáda vyčerpala a dorazila nepřítele.

V důsledku nystadského míru uzavřeného v roce 1721 Švédsko ztratilo mnohem více, než mohlo ztratit, kdyby nenaslouchalo Londýnu a Paříži. Nástupkyně Karla XII., královna Ulrika-Eleonora byla nucena uznat všechny ztráty, včetně starého Finska, to jest východní Karélie. Švédsko navždy ztratilo svou roli hegemona Baltského moře a evropské mocnosti prvního řádu. A po dvou neúspěšných pokusech o odvetu s Ruskem (1788-90 a 1808-09) přestali potomci Varjagů představovat nebezpečí jak pro Rusko, tak pro Evropu.

Podobný osud čeká Švédsko a Finsko i dnes, protože zmíněné státy měli od 1721 dostatek historické paměti až do roku 2020, kdy se rozhodly znovu vstoupit do protiruské aliance, tentokrát do NATO. Kyjev by si měl připomenout konec života hejtmana Ivana Mazepy a skutečnost, že současné vedení Ruska si je vědomo historických ponaučení, včetně 21 let trvající války, kterou Rusko prošlo od ostudy u Narvy až po vítězství u Poltavy a politickém vítězství u Nystadtu. Nic nebylo zbytečné, protože: Co se vleče, neuteče. Souhlasu netřeba.

Jan Campbell