Začal jsem fotografickou tvorbu Antona Kratochvíla vnímat ještě ani ne, jako student. Bylo to těsně po listopadových událostech a já si říkal, zas nám někdo bude vykládat, jak to dobře dělají na Západě a nám národu takových velikánu, jako byl Jan Amos Komenský, František Palacký, Alois Jirásek, Jan Neruda, Antonín Dvořák, Bedřich Smetana, Alfons Mucha, František Drtikol, taky Josef Sudek a mnozí další, budou říkat, jak to správně máme dělat. Jakmile jsem, ale začal studovat Antonínovo fotografické dílo, číst jeho rozhovory, bylo všechno jinak. A uvědomil jsem si to, že je vlastně krom jiného Čechoslovák, kterého formoval sám svět a on tomu světu v průběhu svého života skládá k nohám nedozírné celosvětové bohatství a věřte, že to říkám s největší odpovědnou vážností. Ale současnost o tom prostě ještě neví. A tak jsem se rozhodl, alespoň náznakem jeho tvorbu jaksi okomentovat.
Určená pouť ve smyslu poslání.
Antonín Kratochvíl je zařazen mezi 100 nejlepších fotografů světa a je zde zařazen plným právem. To právo si nezasloužil vlastními snaživými ambicemi, jak to u většiny fotografů bývá trendem, ale tím, že se fotografie úzce propojila s jeho vlastním životem, nemohl bez fotografování často žít a hlavně ji s pokorou bral především jako své poslání. Na začátku bylo rozhodnutí buď fotografie, nebo kdo ví jaký osud. Fotografie se mu stala celoživotním osudem a poutí, jež mu ukazovala směr a on za to v pokoře a upřímností jemu vlastní odevzdával obrázky světu tak, jak jej vidí jen on a předvedl jedinečná pohled. A navíc vydržel na této velmi trnité pouti, což napovídá také o jeho síle, vůli, odolnosti a vlastní velikosti.
Černý déšť v pekle běžného života
Nemůžu si pomoct, ale při procházení jeho arcidíla na mne padne asociace, která mi pokaždé připomene Danteho Božskou komedii. Už jen ten proto černý déšť a apokalyptické záběry z Rwandy, kde bylo na jednom místě během několika hodin, genocidně zavražděno Húty přes tisíc Tuciú! Jinak jich celkem bylo povražděno přes milión. Tyto výjevy odpovídají popisu právě onoho Danteho pekla. Navíc, charakteristické pro peklo je, že přichází prudce a náhle, jako blesk z čistého nebe. Ale Danteho peklo, to je přece jen děsivý fantazijní obraz z básně, kdež to Antonínovy fotografie jsou záběry reálného života. A to víc je to ukrutné. A ještě k tomu dokáže Antonín v tom obrazovém pekle, že je schopen tyto kupy mrtvých těl zobrazit s hlubokou lidskou pokorou, přes jejich děsivý odchod z tohoto světa. Přidává tedy ke svému dílu samozřejmě největší nadhodnotu mravních principů a přístupů. Z čehož vyplývá, že on sám to tak má, jako vlastní životní normu.
Portrétní projekty jako očistec
Otázka položená Antonínu Kratochvílovi, kde je jeho domovina. Je určená neurčeností v jeho samotné tvorbě. Podle mého je všude tam, kde se nachází obyčejný člověk. Ať je to jakákoli vrstva, či zapomenutý kout bohem, nebo jen duchovní náznak člověka v rozmazaném, ale přesto dynamickém obraze života. Ano tam všude, je jeho domovina. Naštěstí díky jeho padesátileté pracovitosti v oboru fotografie, geniální originalitě v co nej-jednodušším pojetí, je o něj zájem a je také značně viditelný. V portrétu je výrazně znát již zmíněný očistec. Světové hvězdy kulturního nebe, jsou konfrontovány v neutěšeném prostředí za prudkých kontrastních slunečních jasů, aby ukázali jednoduše a v skoro absolutní obnaženosti obyčejnost a lidskost těchto „Kulturně úspěšných osobností“. Dochází tedy k doslovnému reálnému očistci. Kde sice jsou portrétovaní sundáni z piedestalu slávy a úspěchu, ale o to více jsou polidštěny jejich charakterové rysy, zároveň je zachována vlastní autorita portrétovaného.
Vize tolik potřebného ráje
Po očistné katarzi se před vámi prolnou přenádherné Antonínovi snímky, jaké vidíme v našich nejkrásnějších snech. Sny doslova až rajské. Otvírají se vám poslední dveře „Božské komedie“, aniž by si toho divák všiml, že pozvolna vychází z pekla a přichází rovnou do ráje. Ano, cesta k ráji je pozvolná stejně obyčejně, jako je to i v samotném životě. To celé je Antonínova domovina, a ta je sečtena potržena tou běloskvoucí upřímnou cestou jít co nejblíže k pravdě a pokorně a do obrazu vložit přidanou hodnotu velmi krutě prokletého básníka, který získal respekt na celém světě. Domnívám se, že člověk, který je schopen takto sugestivně doslova prožít vlastní tvorbu, kde zobrazuje například na jedné straně utrpení člověka, tím pomyslným Danteho peklem a následně je schopen vyprodukovat fotografickou velko-výpravnou rajskou poezii. Tento fotograf si v silné empatii prožil, krom vlastního utrpení, také právě to utrpení, které zobrazuje ve svých živoucích fotografických příbězích. A o tyto prožitky, dokáže obohacovat velkou část celosvětové společnosti. Já jen chci znova připomenout právě to, že je rodák z Československa a je naší povinností se k autorovi i jeho arcidílu hrdě hlásit. respektovat a ctít. Dál už není de facto co dodat. Jen díky mistře.
Jan Vojtěch
Czech 
English 
Spanish 
French 
Italian 
Russian 
Chinese 
German