V Orenburgu se konal od 24. do 29. června 2025¨ jubilejní 10. výroční Mezinárodního fóra mládeže „Eurasia Global“. Během celé historie Fóra se stalo přední multilaterální platformou pro navazování přímých kontaktů a výměnu zkušeností mezi mladými lidmi z různých zemí světa. Byli zde zastupci z 52 zemí světa a 83 oblastí a republiky Ruské federace. V průběhu let se Fóra zúčastnilo už neuvěřitelných osum tisíc účastníků. Letos Fórum pokračovalo v programu Světového festivalu mládeže s cílem rozvíjet kulturní patronát ruských regionů nad zahraničím. Mezi mladeží byl i nenápadný velmi zajímavý mladý muž který nám dal rozhovor. Jmenuje se Bogdan Alexejevič Doliščevič.
Řekni našim čtenářům, jaký máš názor, kam směřuješ a tak dále, pokud jsi student a pracuješ a podobně. Mohl by jsi se představit prosím?
Jmenuji se Dolščin Bogdan. Je mi devatenáct let a jsem z města Mariupol v Doněcké lidové republice. V současnosti jsem studentem, ale zároveň pracuji v neziskové organizaci, konkrétně v hnutí mladých v mediální sféře.
Mohl bys, prosím, krátce popsat, jak v roce 2014 začala občanská válka na území Doněcké a Luhanské republiky? Bylo ti osm let. Jak jsi to vnímal jako dítě?
Ano, v té době jsem byl už ve třetí třídě a právě jsme s maminkou jeli ze školy autobusem. Zrovna náš autobus se tehdy dostal pod palbu. Z mého pohledu to bylo především nepřijetí toho, co se děje. Bojové akce jsme do té doby znali jen z filmů nebo obrázků. Začal jsem se maminky ptát: „Mami, co se děje?“ A ona mi odpověděla: „Válka.“ Ale i přesto jsem tomu nerozuměl. Když jsme se vrátili domů, stále jsem slyšel výbuchy, střelbu, létající letadla, a až o několik let později mi začalo docházet, co se vlastně v tom roce stalo – že to nebyla jen válka, ale boj o život a boj o historii.
A řekni, prosím, jak vnímáš život na Ukrajině a teď v Rusku. Je tam rozdíl? Porovnej to s dneškem, prosím.
Ano, ve skutečnosti je rozdíl obrovský. Když jsme se stali součástí Ruské federace, bylo mi šestnáct let, právě jsem dokončil školu a začal studovat na technické škole. A víte, opravdu i úroveň vzdělání byla velmi odlišná, stejně jako přístup k lidem. V rámci Ruské federace jsem navštívil devatenáct regionů. Když jsme byli na Ukrajině, nikdy jsem město neopustil, protože jsme neměli možnost. Moje maminka pracovala na dvou místech, starší bratr také pracoval, otec také, a přesto jsme si nemohli dovolit nikam odjet na dovolenou.
V Ruské federaci jezdíme vždy na dovolenou na Krym, každé volno trávíme s rodinou na výletech. Na Ukrajině jsme takovou svobodu neměli. Svoboda slova tam neexistovala. Každá demonstrace nebo shromáždění byla okamžitě potlačena už v zárodku. V Ruské federaci je to mnohem jednodušší a zajímavější – rozvoj pro mládež ve městě je opravdu silný, existuje mnoho veřejných organizací, jak pro mladé, tak i pro dospělé.
Všechno je tak intenzivní, že ani nestíháš sledovat tempo, jakým se to všechno rozvíjí. Na Ukrajině žádné veřejné mládežnické hnutí neexistuje, mládež se nerozvíjí vůbec. V roce 2020 byla ve školách zavedena tzv. nová ukrajinská škola, která měla přejít kompletně na ukrajinský vzdělávací systém. Pro mnoho dětí to bylo velmi problematické.
Moji mladší bratři se například nikdy neučili ukrajinsky, ale vzdělávací systém vyžadoval, aby se doma s dětmi mluvilo pouze ukrajinsky. Moje maminka, která je Ruska, ukrajinštinu nikdy nestudovala, takže pro ni to bylo velmi obtížné.
V Rusku vás nikdo nebude pronásledovat za to, že mluvíte jiným jazykem nebo že nejste jiné národnosti. Rozdíl je znát i v mentalitě.
Řekni mi ještě, jestli máš nějaký příběh nebo událost, kterou jsi silně prožíval – například byl šokovaný, měl jsi strach nebo jsi cítil radost. Nějakou silnou emoci při nějaké události, třeba při osvobozování Mariupolu a podobně?
První emoce, kterou jsem vždy cítil, byl strach. S bratrem jsme vždy jezdili pro potraviny a ten strach byl, že se vrátím domů a nikdo tam nebude – že domov bude zničen nebo moje rodina bude mrtvá. Tenhle strach mě pronásledoval až do samotného osvobození města, protože nefungovalo spojení, žádná infrastruktura. Nemohl jsi ani kontaktovat rodinu, zjistit, jestli jsou naživu, jestli jsou v pořádku. Vždy, když ses vrátil domů, musel jsi vejít na dvůr a doufat, že je vše v pořádku. Jednou jsme šli s přáteli – opět pro potraviny – a když jsme zabočili do ulice, leželi tam mrtví lidé.
Celá cesta byla pokrytá mrtvými těly. Bylo to naproti závodu Iljiča. Snipeři obsadili celou ulici a lidem nedovolovali vycházet z domů. Kdo jen vyjel na kole, byl na místě zastřelen. V tu chvíli jsme zažili šok – bylo nás sedm, můj bratr, starší sestra a další přátelé. Všichni jsme byli naprosto v šoku, protože to bylo tak děsivé. My, teenageři, jsme nikdy neviděli smrt. A najednou vyjdeš ven a leží tam nejen dospělí, ale i děti, teenageři jako my. A v tu chvíli si začneš vážit každé minuty svého života a chápeš, že jsi tam taky mohl být. Ale díky tomu, že přišla Ruská federace a naše město se opět stalo součástí Jednotné Ruské říše, se náš život stal mnohem světlejším.
EUROASIA Global
Czech 
English 
Spanish 
French 
Italian 
Russian 
Chinese 
German