Výraznou osobností naší současné žurnalistiky, ba i spisovatelské scény, je bez nadsázky mistr svého oboru, ověnčený řadou titulů, od Mgr. přes PhD. až po Doc.. Český novinář, publicista, básník a spisovatel Petr Žantovský. Specialista na Public Relations a vysokoškolský profesor, který ještě pamatuje časy, kdy existovala a praktikovala se tzv. novinářská etika. Před krátkým časem mu vyšla jedinečná publikace Cenzura versus svoboda, setkat osobně se s ním můžeme kupříkladu na sérii přednášek a křtů ve Slovenském domě v pražské Soukenické ulici, které mj. organizuje v pozici předsedy Unie českých spisovatelů, kde Žantovský vystřídal známého básníka Karla Sýse, k jehož úmrtí došlo právě před rokem.
Petr Žantovský (1962) vystudoval žurnalistiku, dějiny a teorii masmédií. Na Vysoké škole ekonomické v Praze přednáší předměty týkající se cenzury, svobody slova, propagandy a dezinformací. Vydal více jak tucet knih rozhovorů s předními osobnostmi našeho politického, kulturního a společenského života, jakožto řadu publikací svých komentářů k současné problematice ČR i monografie o stavu české žurnalistiky. Píše ale též prózu a poezii. Mj. za sbírku básní Zakázané květiny obdržel Petr Žantovský v roce 2017 výroční prémii slovenského centra Pen klubu, jehož je členem od roku 2008.
V současné době je v čele Unie českých spisovatelů, kterou nám následujícími řádky představuje.
„Unie českých spisovatelů vznikla právě před 25 lety dílem a nezměrnou aktivitou básníka Karla Sýse. Zprvu shromažďovala zejména autory té generace, která nastoupila do literatury na přelomu 70. a 80. let minulého století a která byla po roce 1989 z literatury opět vyhnána bez ohledu na to, zda jde o autory kvalitní, či nikoli. Opět lze připomenout to strašné slovo kádrování. Zase už někdo rozhodoval o tom, kdo smí a nesmí do veřejného prostoru, kdo smí publikovat, kdo smí do médií. Sýs a spol. (za všechny připomenu ještě Michala Černíka, žel též loni zesnulého) do projektu UČS investovali spoustu práce a zachránili mnohdy cenná literární díla, která by jinak možná propadla nově nastaveným kádrováckým sítem do nepaměti.
Já jsem byl zvolen předsedou UČS loni v listopadu a umínil jsem si, v souladu s názorem kolegů z Unie, otevírat dveře a stavět mosty. Existuje u nás řada spisovatelských organizací, což je dobře, každá pluralita je pozitivní, ale dosud se neuměly navzájem shodnout na společných zájmech a aktivitách. To se změnilo. Začali jsme s dalšími organizacemi (Obec spisovatelů, Klub autorů literatury faktu, Klub českých a slovenských spisovatelů, Slovenské centrum Penklubu) pořádat společné akce. Jednak pravidelné každoměsíční Literární salony, kde členové oněch organizaci představují své novinky, a také odborné konference – nedávno se konala jedna taková, která připomněla 140. výročí narození významného česko-židovsko-německého, vlastně světového spisovatele a novináře Egona Erwina Kische. Pro všechny tyto aktivity, jak jste zmínil už výše, jsme našli krásné zázemí ve Slovenském domě v Praze, Soukenické 3. Podzemní sálek s veškerým vybavením, umožňující setkávání a diskuse, divadelní, hudební, výstavní a jiné aktivity. A že je ten svět tak malý, tak ředitelem Slovenského domu je Vladimír Skalský, nově zvolený prezident Slovak centra Penu.“
Tento úctyhodný spolek jste tedy přebral po smrti jejího zakladatele a dlouholetého předsedy básníka Karla Sýse, kdy díky jeho těžké nemoci se její profesní život silně zúžil. S jakou představou a plány jste onu čestnou funkci vzal na svá bez přehánění přetížena ramena …?
„K těm představám patřilo především již zmíněné stavění mostů mezi literáty různých „denominací“. To se ujalo velice rychle a jsem tomu rád. Druhým významným posunem je jakási „federalizace“ našich činností. Nejenže máme mezi sebou i slovenské autory a organizace, ale chceme též navázat na společné aktivity s kolegy ze Slovenska, které už před Covidem měly podobu opakovaných konferencí s názvem Průniky české a slovenské literatury po roce 1989. Je teď na co navazovat. Navíc jsme už dříve uspořádali konference k 100. narozeninám československého spisovatele Ladislava Mňačka, seminář o cestách Boženy Němcové na Slovensko a jejím studiu tamního folklóru atd. Prostě pro nás federace skončila politicky, ale nikoli kulturně.“
Kulturní Salony, besedy, křty, konference…Co jejich organizace obnáší?
„Předně se zeptejte, co vynáší… Nic. Tedy míněno pekuniárně. Hlavním „výnosem“ jsou krásná setkání, spousta vyslechnutých slov básnických i jiných, diskuse o smyslu literatury v dnešním světě. Nikdo z těch, kdo se na těchto akcích podílejí, za to nemá odnikud žádnou odměnu. Funkce předsedy UČS je čestná a já si ji také za čest považuji. A také jako závazek. V dnešním světě má literatura čím dál méně místa, je vytlačována technologiemi, zážitkovým průmyslem… Jenže jak dopadne národ bez umělecké slovesnosti? Zanikne. A tomu se snažíme, co naše síly stačí, zabránit.“
Které poslední akce byste rád zdůraznil?
„Už jsem zmínil kischovskou konferenci. Byl jsem moc rád, že pozvání do panelu přijala paní prof. Viera Glosíková z Univerzity Karlovy, velká odbornice na Kischův život a dílo. Svůj pohled přednesl také zástupce Klubu autorů literatury faktu Břetislav Dytrich a o skvělý závěr se postaral známý publicista a spisovatel, zabývající se právě událostmi a osobnostmi minulosti, Stanislav Motl. Úplně nakonec pak S. Motl promítl svůj neobyčejný dokumentární film o Kischovi. Tato akce myslím velmi důstojně, ale i odborně a přátelskou formou připomněla význam dané osobnosti. Kromě toho dost často vystupuji na různých setkáních a diskusních večerech, kde je tématem svoboda slova a cenzura..“
Většina vzpomínaných akcí se odehrává v prostorách Slovenského domu. Co k tomu v rámci tohoto rozhovoru říci? Váš vztah k SR, manželka je Slovenka?
„Ne, manželka je stejně jako já z východočeských Pardubic, ale na Slovensku máme už od mládí spoustu přátel a na tom nic nezměnilo ani oddělení obou republik. Já jsem navíc na Slovensku, jak už jste psal, získal doktorát i docenturu, moje paní rovněž docenturu, jsme prostě lidsky i odborně rozkročeni mezi obě části společné vlasti. Vycházejí nám tam knížky (dokonce jedna společná, s poesií), kromě prémie Penklubu jsem také dostal cenu Spolku slovenských spisovatel´ov za knihu Necenzurované úvahy a eseje, které jsme psali společně s význačným slovenským publicistou Pavolem Dinkou, spolupracuji s tamním Literárným týždenníkom (už skoro 10 let), s banskobystrickým Slobodným vysielačom (skoro stejnou dobu) atd. Zrovna nedávno jsem byl na zakládajícím sněmu slovenských svobodných médií kousek od Bratislavy.“
Souviselo to s vaším angažmá v Asociaci nezávislých novinářů ČR?
„Ano. My jsme ANM založili se Stanislavem Novotným a dalšími už v roce 2015, od následujícího roku předáváme Krameriovy ceny za nezávislou žurnalistiku, a i zde jsem propašoval „federální“ formát, takže každoročně – letos už po desáté – jsou oceněni i slovenští kolegové. A právě o tom jsem přednášel na onom Sněmu.
Mimochodem u vzniku ANM byla vlastně stejná myšlenka jako u mých představ o UČS. Jednoduše řečeno: není mainstreamová a alternativní žurnalistika. Je jen dobrá a špatná, a ta druhá nemá smysl. Nerozhoduje technologie. A u literatury to platí stejně. S ANM jsme však většinou u tzv. mainstreamu narazili. Oni vystupují většinou loajálně, nekriticky, prorežimně, propagandisticky, a mají z toho svá privilegia, která si hlídají. Nějaký pochybující oponent je na závadu. Zřejmě nás čeká ještě dlouhá cesta, než tento „třídní boj“ odstraníme.“
Tím se dostáváme k závěrečné otázce – jaký je stav současné žurnalistiky, proč a kam zmizela novinářská etika? Jistě najdeme odpovědi ve vaší právě vyšlé knize Cenzura versus svoboda (vydalo nakladatelství LEDA), než ji ale otevřeme…
„Už jsem to nakousl výše. Naše novinářstvo se dělí na ty, kdo bez dalšího přejímají teze a doktríny nynější vlády, odmítají jakoukoli kritiku a polemiku a snaží se kritické hlasy umlčet, vyobcovat nositele nežádoucích názorů z veřejného prostoru. Co se týče soukromých médií, ať činí, co umí, ale u veřejnoprávních médií je to neodpustitelné. Porušují totiž článek 2 zákona o ČT a ČRo, který jim ukládá naopak podporovat názorovou pluralitu a diskusi a umožňovat občanovi, aby si z konfrontace různých pohledů odnesl vlastní úsudek. To se dnes naprosto nesmí. A – mimo jiné – je to typický projev cenzury. Vrchnost už neví kudy kam, a tak se snaží předělávat obraz světa, přepisovat dějiny a gumovat národní paměť. Jsem optimista, nevěřím, že se to natrvalo podaří, ale bude to stát hodně práce a soudržnosti těch rozumných.“
Za rozhovor děkuje Ivan Černý
Czech 
English 
Spanish 
French 
Italian 
Russian 
Chinese 
German