Ve čtvrtek explodovala česká mainstreamová mediální scéna zprávou o zadržení čínského novináře. Přinesla však více otazníků než odpovědí. Zadrženým je novinář, který v České republice působil pět let, psal nejen o Česku, ale i o všech zemích Visegrádské čtyřky a měl oficiální akreditaci ministerstva zahraničních věcí, kterou mu český stát opakovaně tři roky po sobě udělil, napsala redaktorka Helena Kočová.
Už samotné zveřejnění kauzy zvedlo mnohým obočí. Jako první s ní přišly Deník N, Seznam Zprávy, Český rozhlas a další „seriózní“ tituly. Právě zde se ale ukázala kvalita části české mainstreamové žurnalistiky: něco jako presumpce neviny jim v tomto případě zjevně nic neříkalo.
Škatulkování českého mainstreamu
Zatímco v jiných, dokonce i násilných kauzách média používají slova jako „muž podezřelý z vraždy“, u zadrženého novináře nikdo ani na chvíli neváhal sáhnout po označeních „agent“ či „špión“. To vše navzdory skutečnosti, že vyšetřování teprve probíhá a žádné soudní rozhodnutí neexistuje.
Pokud by byl zadržený skutečně „tajný agent“ či „špion“, jak jej bez rozpaků označila část médií, musel by být obviněn podle § 316 trestního zákoníku – vyzvědačství. Tento paragraf řeší klasickou špionáž a je jedním z nejzávažnějších bezpečnostních trestných činů. Je postaven na práci s utajovanými informacemi a předpokládá, že pachatel takové informace získává či předává v úmyslu poškodit Českou republiku.
Nic z toho však v tomto případě oficiálně nezaznělo.
Český stát naopak případ kvalifikuje podle relativně nového ustanovení § 318a trestního zákoníku – neoprávněná činnost pro cizí moc. Tento paragraf hovoří o osobách, které »v úmyslu ohrozit nebo poškodit ústavní zřízení, svrchovanost, územní celistvost, obranu nebo bezpečnost České republiky vykonávají na jejím území činnost pro cizí moc«.
Rozdíl je zásadní: § 318a nevyžaduje práci s utajovanými informacemi. Nestaví na prokazatelné špionáži, ale na výkladu úmyslu a povahy činnosti. Právě proto byl tento paragraf už při svém schvalování kritizován částí odborné veřejnosti jako příliš široký a interpretačně otevřený, s rizikem, že se jeho výklad může dotknout i zcela legitimních a zákonných profesních činností, včetně novinářské práce založené výhradně na veřejně dostupných zdrojích.
Novinářská práce vs. „činnost pro cizí moc“
A zde se dostáváme k jádru problému. Zadržen byl novinář, který dělal to, co novináři běžně dělají: pracoval s veřejně dostupnými informacemi, vedl rozhovory, analyzoval politické a společenské dění. Ostatně, vzhledem k tomu, že neovládal český jazyk, byla jeho práce často komplikovanější než práce domácích novinářů — a o to více se opírala o oficiální, veřejně dostupné zdroje. Ano, byl loajální své zemi — stejně jako jsou čeští novináři loajální České republice, francouzští Francii či američtí Spojeným státům. Loajalita k vlastní zemi není trestným činem.
A komu jsou vlastně loajální česká média?
Na místě je i nepříjemná, ale legitimní otázka: komu jsou loajální média, která kauzu od prvního dne rámují jako špionážní aféru?
Deník N, Seznam Zprávy, ale i veřejnoprávní, z koncesionářských poplatků financovaný Český rozhlas, přišly s „odhalením“ v okamžiku, kdy se nová česká vláda vedená koalicí ANO, SPD a Motoristé netají snahou normalizovat vztahy s Čínou a deklaruje zájem o pragmatickou bilaterální spolupráci.
Za odborné komentátory jsou přitom opakovaně citováni zástupci projektu Sinopsis — iniciativy, která je financována mimo jiné z prostředků Nadace nezávislé žurnalistiky, Člověka v tísni, ale také americké National Endowment for Democracy (NED). Organizace, která se sice prezentuje jako nezávislá, ve skutečnosti však vznikla jako projekt vlády USA a dlouhodobě působí v desítkách zemí světa s cílem ovlivňovat mediální a politické prostředí v souladu se zájmy Spojených států.
BIS: Buďte poslušní a necháme vás být…
A je potřeba se ohlédnout i za tím, kdo tuto kauzu rozjel – Případ byl realizován ve spolupráci Bezpečnostní informační služby (BIS), vedené Michalem Koudelkou a české policie – Národní centrály proti terorismu, extremismu a kybernetické kriminalitě. Už samotný zásah na novináře byl explicitní akcí – zastavení vozidla, dělbuchy pod autem, policisté v plné zbroji, kteří vytáhli podezřelého z auta jako nebezpečného teroristu – to vše samozřejmě nesmělo chybět v televizních novinách jakou součást mediální show. Proč Koudelka spustil akci teď, a co tím sledoval, nechám na posouzení jiných…
Ona už celá ta naše kontrarozvědka je takový zvláštní orgán. BIS na svých webových stránkách občany uklidňuje slovy: »Pokud nejste terorista nebo špión, neohrožujete demokratický systém, bezpečnost a ekonomické zájmy státu, nevyzrazujete utajované informace, nepatříte k organizovanému zločinu, ani nejste v kontaktu s lidmi, kteří ve zmíněných oblastech nemají čisté svědomí, nemusíte se sebemenšího našeho zájmu o vaši osobu obávat.«
Tato věta by měla „uklidňovat“. Ale stačí vyměnit jediné slovo — „demokratický“ — za „monarchistický“ či „socialistický“ — a rázem se ocitáme ve slovníku, který Evropa velmi dobře zná z minulosti.
Právě takové formulace bývají typické pro systémy, které si jsou svou legitimitou nejméně jisté. A právě zde se nabízí nepříjemná otázka: kde končí ochrana demokracie a kde začíná její jazykové a myšlenkové vyprázdnění? A kdo určuje, co přesně znamená „ohrožení demokratického systému“ — zvlášť pokud se do této kategorie může vejít i práce akreditovaného novináře?
Co na to svět?
Řada žurnalistů, zvláště těch se sociálním cítěním, opakovaně píše o novinářích, kteří za svou práci zaplatili nejvyšší cenu. O reportérech zabitých při výkonu povolání, o těch, kteří skončili ve vězení jen proto, že informovali o dění, jež si někdo nepřál vidět zveřejněné, nebo kvůli svým opačným politickým názorům. Podle mezinárodních organizací jsou každoročně vězněny stovky novinářů a desítky jich za svou práci zaplatí životem. Ne proto, že by byli teroristy. Ale proto, že psali, ptali se a informovali.
Právě tyto případy bývají pravidelně označovány za porušení svobody tisku, zneužití bezpečnostních složek a erozi demokracie. Česká republika se k těmto kritikům dlouhodobě přidává. O to znepokojivější je, když sama začne používat stejný jazyk, stejné postupy a stejnou logiku.
Zadržení akreditovaného zahraničního novináře, mediální nálepkování ještě před soudem, vágní bezpečnostní paragrafy a jazyk typu „pokud neohrožujete systém, nemusíte se bát“ — to jsou přesně ty znaky, které jsme dosud vídali jinde a s pocitem morální převahy odsuzovali.
Nejde přitom o to, zda má stát právo chránit svou bezpečnost. Jde o to, jakým způsobem to dělá — a koho je ochoten při tom obětovat. Svoboda tisku se totiž neměří tím, jak stát zachází s novináři, kteří jsou mu názorově blízcí nebo politicky pohodlní. Pozná se podle toho, jak zachází s těmi cizími, nepohodlnými a snadno obětovatelnými.
Pokud se Česká republika začne chovat tak, že práce novináře může být bez jasných důkazů označena za bezpečnostní hrozbu, pak se nebezpečně přibližuje zemím, od nichž se dosud snažila držet odstup. A otázka už pak nezní, zda byl zadržený novinář vinen, ale kam jsme se to vlastně posunuli — a zda si toho vůbec všímáme.
Czech 
English 
Spanish 
French 
Italian 
Russian 
Chinese 
German