Ve dnech 16. až 18. června 2025 se koná v Astaně druhý summit Čína-Střední Asie

556

Ve dnech 16. až 18. června 2025 se uskuteční v Astaně druhý summit Čína-Střední Asie. V Astaně se sejdou lídři Číny a pěti středoasijských republik: Kazachstán, Kyrgyzstán, Tádžikistán, Turkmenistán a Uzbekistán. Summit v Astaně navazuje na inaugurační summit Čína-Střední Asie v květnu 2023, který se konal v Xi’anu, hlavním městě čínské provincie Shaanxi. Na summitu přednese hlavní projev prezident Xi, který si vymění si názory na úspěchy čínsko-středoasijského mechanismu, vzájemně prospěšnou spolupráci v rámci tohoto rámce a mezinárodní a regionální otázky hotspotů, jak uvedl mluvčí čínského ministerstva zahraničí.

Summit navazuje na jednání na vysoké úrovni, včetně několika setkání ministrů zahraničí a zasedání v prosinci 2024 v Chengdu (Čcheng-tu), kde agendě dominovala infrastruktura, obchod a bezpečnost. Čína podnikla významné kroky k institucionalizaci své regionální role, vytvořila sekretariát mezi Čínou a Střední Asií na začátku roku 2024. Tím zefektivňuje spolupráci a zabezpečuje kontinuitu mezi summity. Summit má také velkou symboliku: Je to poprvé, kdy pět středoasijských států pořádá summit v regionu s vedoucím představitelem jiné země. Nabízí se proto mnoho otázek, z nichž na dvě se pokusí příspěvek odpovědět: Jaký je význam summitu Čína-Střední Asie v současné geopolitické situaci? Bojuje Čína se Spojenými státy a s Ruskem o vliv v regionu?

Krátká historie k summitu

Spojené státy poprvé iniciovaly koncept takového summitu s pěti středoasijskými zeměmi v roce 2015 v době prezidenství Obamy. V té době se zasedání konalo na úrovni ministrů zahraničí. John Kerry vedl první setkání v září 2015 na okraji Valného shromáždění OSN v New Yorku. V lednu 2022 uspořádal indický premiér Modi virtuální summit a poté v červnu 2025 pozval představitele států Střední Asie na následné konkláve do Indie. Mezitím v roce 2023 prezident Xi hostil vůdce v Xi’anu. O čtyři měsíce později hostil prezident Biden hlavy států C5 na okraji Valného shromáždění OSN. Bylo to poprvé, co se americký prezident setkal s hlavami států Střední Asie v tomto rámci.

Celní politika současného prezidenta Trumpa může dřívější snahu Washingtonu zhatit. Proč? Kyrgyzstán, Tádžikistán, Turkmenistán a Uzbekistán byly zatíženy clem ve výši 10 procent, přičemž prezident Trump původně uvalil 27procentní clo na dovoz z Kazachstánu, největší ekonomiky regionu. ačkoli stejně jako ve všech ostatních zemích americký prezident tyto sazby pozastavil a dočasně omezil cla na 10 procent.

Čína se proto a logicky odvolává na tyto celní sazby, aby se prezentovala jako spolehlivější partner střední Asie než USA. Čínský ministr zahraničí Wang Yi na dubnovém setkání s ministry zahraničí regionu kritizoval unilateralismus, obchodní protekcionismus a trend antiglobalizace, který vážně ovlivnil systém volného obchodu. Spojené státy, řekl Wang, podkopávají multilaterální obchodní systém založený na pravidlech a destabilizují globální ekonomiku.

Summit v geopolitickém kontextu

S ohledem na současné trendy a konflikty ve světě, Evropě a Eurasii, včetně izraelsko-íránského konfliktu summit bez pochyby poskytne možnost získat informace o tom, jak Čína a středoasijské republiky by mohly spolupracovat při zvládání současných krizí. Proto druhý summit Číny a Střední Asie klade důraz na regionální zahraniční politiku Pekingu s ohledem na současný izraelsko-íránský konflikt. Protože význam regionu Střední Asie v geopolitickém kontextu bude i nadále narůstat, již kvůli Číně přidělené roli nepřítele a největšího konkurenta Spojených států amerických, lze očekávat nárůst počtu summitů a ekonomických fór poháněných zájmy zahraničních mocností.

Připomínám nedávné interakce na vysoké úrovni, měnící se ekonomické podmínky včetně iniciativy Pásma a cesty (BRI), vznikající evropskou angažovanost, včetně smlouvy mezi Kazachstánem a Velkou Británií, s následky pro regionální stabilitu, soupeření bezpečnostních služeb různých států a vliv migrace na situaci v Rusku a v jednotlivých státech Eurasie.
V kontextu uvedeného se nachází strategický vliv Číny ve Střední Asii prostřednictvím iniciativy Pásu a cesty a nově zahájené přeshraniční přepravní trasy Tianfu spojující Sichuan (S‘-čchuan) se Střední Asií. Položení základního kamene je naplánováno na červenec 2025. Po ukončení v roce 2030 (!) se zkrátí dopravní časy mezi Čínou, Kyrgyzstánem a Uzbekistánem na 12–18 dní a obchod mezi Čínou a regionem, který vzrostl ze 460 milionů USD na počátku spolupráce na 89 miliard USD v roce 2023, v roce 2025 a především po ukončení trasy Tianfu dále posílí.

Zmíněnými a dalšími v příspěvku nezmíněnými projekty tzv. měkké síly a kulturních akcí, včetně CGTN–UzA, která upozorňuje na společné podniky v Uzbekistánu, se Středoasijské republiky stávají geopolitickými opěrnými body v nesmiřitelném boji mezi místními a mezinárodními mocnostmi ve staro-nové geopolitické hře. Ve hře, kterou autor článku zná z dob působení jako vedoucí kanceláře EU-TACIS a jako poradce dvou premiérů, se snaží hrát důležitou roli také EU. Cílem strategické činnosti EU je vyvážit čínský a ruský vliv. Společné prohlášení summitu v Samarkandu znovu potvrdilo závazky týkající se mezinárodního práva, regionální bezpečnosti včetně Afghánistánu, konektivity a energetiky. Evropské investice a obchodní dohody EPCA s Kazachstánem a Kyrgyzstánem dokládají angažovanost EU. Ta s pravděpodobností hraničící s jistotou ohrozí začlenění lidských práv bez ohledu na reality válečných konfliktů v Gaze, Iránu a na Ukrajině, rizika digitálních technologií a principy právního státu do strategické agendy.

Závislost států Střední Asie na Číně

Podle veřejně dostupných informací Kazachstán v roce 2023 dovezl z Číny zboží v hodnotě 18,7 miliardy dolarů a vyvezl zboží v hodnotě 15 miliard dolarů. To představuje 30 procent celkového dovozu a 16 procent vývozu. Tádžikistán v roce 2023 dovezl zboží v hodnotě 3,68 miliardy dolarů a vyvezl zboží v hodnotě 250 milionů dolarů, což představuje 56 procent jeho celkového dovozu a 16 procent vývozu. Kyrgyzstán v roce 2023 dovezl zboží v hodnotě 3,68 miliardy dolarů a vyvezl zboží v hodnotě 887 milionů dolarů, což představuje 29 procent jeho celkového dovozu a 26 procent vývozu. Uzbekistán v roce 2023 dovezl zboží v hodnotě 12,7 miliardy dolarů a vyvezl zboží v hodnotě 1,82 miliardy dolarů – což představuje 32 procent jeho celkového dovozu a 6 procent vývozu.

Turkmenistán v roce 2023 dovezl zboží v hodnotě 957 milionů dolarů a vyvezl zboží v hodnotě 9,63 miliardy dolarů – což je 20 procent jeho celkového dovozu a 62 procent vývozu. Kromě uvedeného, Čína také zvyšuje své investice v regionu. Zavázala se k investicím ve výši cca 26 miliard dolarů v Kazachstánu. Žádná maličkost pro EU, nebo Velkou Británii.
Rusko a Čína

Hlavní z globálních změn je nenávratný pokles postavení západní Evropy ve světovém dění a tím i Střední Asii. Ačkoli region stále zůstává geograficky a symbolicky důležitý – vzhledem ke své blízkosti k Rusku, Číně a spojení se Spojenými státy a Velkou Británií – ztratil schopnost působit jako nezávislý hráč v globální politice. Skutečnými viditelnými hráči jsou dnes Čína, Indie a Rusko. Jejich chování a konání je hnací silou globálního vývoje. Pro Rusko je tato transformace strategickou příležitostí i koncepční výzvou. Pro Čínu velkou historickou příležitostí. Pro Západ komplexní výzvou z mnoha důvodů, o kterých nebude komentář pojednávat.

Současně dění ve světě a v regionu osvobozuje Moskvu od starého a často marného úkolu hledat spojence na Západě. Na druhé straně to nutí Rusko přehodnotit povahu jeho role ve světě. A to již proto, že historicky nebyla strategická pozice Ruska oživena ideologickou expanzí ani na vrcholu své imperiální síly. Důvod nespočívá v nedostatku kapacit, ale v zásadně odlišné orientaci: Rusko se vždy více zajímalo o zachování své vnitřní suverenity a strategické autonomie než o export svého modelu.

Na tomto místě se nabízí srovnání s Čínou. Připomínám pouze, že Čína nevedla expansionistické koloniální války, snaží se osvobodit z částečné intelektuální závislosti na Západu a realizuje nový plán pro budoucí spolupráci nejenom v rámci Pásu a Stezky, ale i budování ještě užšího nejenom čínsko-středoasijského společenství se společnou budoucností.
Proto konstatuji, že Rusko a Čína udržují složitou dynamiku, spolupracují v rámci multilaterálních platforem, jako je Šanghajská organizace pro spolupráci, ale také soupeří o regionální vliv a zpravodajskou převahu. Ta je důležitá kvůli spolupráci a měření sil a kvůli silné pozici hluboce zakořeněných britských a amerických tajných služeb v regionu a jednotlivých státech Střední Asie.

Za zmínku stojí, že i ve Střední Asii se projevuje, pomalu a jistě, tlak na činnost USA. Přestože se jeví, že Elon Musk prohrává v boji s americkou byrokracií, postupné rozpočtové škrty, včetně financování USAID indikují neangažovanost USA. Proto s omezenou veřejně známou americkou přítomností získává Čína prostor pro definování ekonomické a bezpečnostní agendy v regionu. Tu může zabezpečit pouze konání bezpečnostních služeb Číny ve spolupráci s Ruskem, což povede k ještě většímu obviňování Číny v Evropě a USA.

Rusko zůstává hlavní ekonomickou silou v regionu

Pět středoasijských republik, které byly dříve součástí Sovětského svazu, dlouho patřilo do ruské strategické sféry vlivu. Kromě toho v Rusku žijí a pracují miliony lidí z těchto republik, kteří podporují v nich žijící členy rodin, často bez práce a sociálního zabezpečení. Kromě toho od roku 2023 se Moskva stala dodavatelem zemního plynu do Kazachstánu a Uzbekistánu. Ačkoli Rusko zůstává hlavní ekonomickou silou v regionu, Čína ho v posledních třech letech předstihla jako největší obchodní partner středoasijských republik. Toto období se shoduje s ruskou speciální vojenskou operací na Ukrajině. Nevylučuji, že část zvýšeného obchodu je ve skutečnosti výsledek využívání Střední Asie Čínou jako kanál pro vývoz zboží pod sankcemi.

Jaká by nebyla situace, Rusko zůstává vnějším spojencem regionu. Proč? Kazachstán, Kyrgyzstán a Tádžikistán jsou součástí Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti spolu s Ruskem, Arménií a Běloruskem. Stejně jako NATO, i tento blok nabízí svým členům kolektivní bezpečnostní záruky. Prezident Tokajev může o bezpečnosti dlouho zpívat a měl by si dávat pozor na Anglosasy. Neměl by zapomenout, kdo mu před několika roky pomohl v nouzi zachránit život. Ve skutečnosti Kazachstán, Kyrgyzstán a Tádžikistán mají ruskou vojenskou ochranu pro případ napadení, kterou zatím Čína nenabízí.

Střední Asie se v tomto roce stává dějištěm intenzivního strategického soupeření Číny s EU, odděleně s Velkou Británií a Spojenými státy. Čína si svou pozici upevňuje prostřednictvím hospodářské integrace, institucionálního zakotvení a expanze měkké síly. EU to dělá sliby a Velká Británie posilováním závislosti jednotlivých rozhodujících institucí, osobností a korupcí. Summit Čína-Střední Asie s pravděpodobností hraničící s jistotou určí, zda Peking bude moci pokračovat na cestě posílení institucionální dominance, infrastruktury a zvýšení obchodních a kulturních aktivit, nebo zda se Střední Asie vyvine do multipolární osy s válečným potenciálem, kontroverzními hodnotami EU a dlouhá léta zanedbávaným migračním a ruským vlivem. Na pozadí izraelsko-íránského konfliktu druhý summit Číny a Střední Asie potenciálně umožňuje urychlit a prohloubit ekonomickou a infrastrukturní základnu Pekingu v Eurasii, a tím také rozšířit základy širší regionální bezpečnosti a spolupráce s těmi, kdo o ni stojí.

Měly by to být nejenom místní úřady v Kyrgyzstánu, které svým podivným rozhodnutím nedávno rozebraly v roce 1975 postavený obrovský pomník Leninovi. Tomu Kyrgyzstán vděčí téměř za vše. Stačí seznámit se s novodobou historií Kyrgyzstánu a jednotlivých států Střední Asie, aby každý, kdo umí číst a myslet pochopil, že příspěvek sovětských vůdců k současnému úspěchu středoasijských republik je ohromující. Kdyby Lenin a Stalin nedali Kyrgyzstánu, Uzbekistánu a ostatním státům Střední Asie ruská území, nerozvinuli místní kultury a jazyky, nevytvořili režim maximální demografické přívětivosti pro republiky Střední Asie, tento region by nyní vypadal úplně jinak a žádný summit s Čínou by se nekonal.

Sovětské období, podobně jako období kulturní revoluce v Číně, bylo výjimkou. Revoluční zápal z roku 1917 dal Moskvě dočasnou ideologickou výhodu a během studené války SSSR propagoval své hodnoty jako součást širší geopolitické konfrontace. Ale i tehdy byl ideologický dosah podřízen ústřednímu strategickému cíli: udržení národní stability v opozici vůči americkému omezování. Ve své podstatě to platí i pro současnou Čínu. Ta ví, podobně jako Rusko, že západní fronta bývá pouze zájmově jednotná a v kritické situaci se opírá o Spojené státy. Dokazuje to případ Ukrajiny. Ten potvrzuje, že selhání emancipace EU Washington neposílilo. Strategická bezvýznamnost západní Evropy se zmenšuje, kapitola světových dějin – kde Evropa stála u kormidla – je uzavřena.

Odpor vůči západnímu tlaku již nevyžaduje rozkoly v rámci západní aliance. Strukturální posun umožňuje pokračovat v tvorbě systému, v němž moc nebude soustředěna v rukou euroatlantických sil, a v němž bude možné budovat společenství sdíleného osudu lidstva nejenom ve Střední Asii. Souhlasu netřeba.

Jan Campbell