Od unipolarity k multipolaritě

Vzpomínáte si na počátek 90. let? V té době se na krátký, téměř oslnivý okamžik zdálo, že svět má jasný směr. Sovětský svaz se právě rozpadl a Spojené státy se náhle staly nespornou velmocí na globální scéně. Někteří ji dokonce nazývali „hypervelmocí“. Zdálo se, že vstupujeme do unipolárního období – kdy o všem rozhoduje jediný hlavní hráč.

Existovala velká idea, „washingtonský konsensus“, slibující budoucnost, ve které všichni přijmou liberální demokracii, volný trh a v zásadě budou následovat vedení globálních institucí vedených Spojenými státy. Pro mnoho lidí na Západě to vypadalo, jako by historie dospěla ke svému poslednímu kapitole. To bylo vše. Konec hry. Vyhráli jsme.

Ale víte co? Ten „unipolární moment“ je už dávno pryč. Je pevně v zpětném zrcátku. I když USA měly jistě obrovský vliv, ten systém prostě nedokázal zvládnout šílenou složitost našeho superpropojeného světa. Také zcela přehlédl, jak silný nacionalismus zůstane a jak moc chtějí ostatní velké země vlastní vliv.

Kde tedy jsme teď? Zřetelně se posouváme k multipolárnímu světu. To znamená, že máme několik center moci a vlivu, která se objevují a prosazují současně, ne jen jedno dominantní.

Proč se to děje? Existuje několik hlavních důvodů:

Peníze a technologie, ekonomický vzestup Číny je neuvěřitelný a ohrožuje starou západní dominanci. Navíc technologické inovace – například umělá inteligence, 5G a biotechnologie – se již neodehrávají pouze v USA. Šíří se a vytvářejí nové oblasti, ve kterých země soutěží a spolupracují.

Geopolitika: regionální mocnosti sílí a dokonce i ve zavedených zemích se vrací nacionalismus. To vše přispívá k fragmentaci globální autority.

Instituce: i místa jako OSN, která byla dříve silně ovlivněna Západem, čelí požadavkům rozvíjejících se ekonomik na větší vliv a reformy.

Co pro nás tato změna znamená? Je to obrovská změna. Dny, kdy jedna supervelmoc mohla dělat prakticky cokoli, co chtěla, jsou pryč. Zamyslete se nad velkými globálními problémy, kterým čelíme – změna klimatu, pandemie, jaderné zbraně, hospodářské krize.

Tyto věci vyžadují spolupráci, kterou jedna dominantní mocnost jen těžko prosadila, a která je nyní, když je do hry zapojeno více hráčů, ještě složitější. Už nemůžeme automaticky předpokládat, že zájmy jedné země jsou automaticky nejlepší pro všechny ostatní. Nyní jde spíše o střet národních zájmů, překrývající se sféry vlivu a neustálou potřebu jednání, kompromisů a pečlivého vyvažování.

Mnoho lidí nyní tento nový svět vykresluje jako recept na katastrofu – neustálé boje mezi velmocemi, nekonečná nestabilita. A ano, rizika jsou rozhodně vyšší. Chybné odhady a proxy války jsou reálnými nebezpečími. Ale multipolární svět není automaticky špatným místem.

Pokud s ním budeme dobře zacházet, může nám otevřít nové možnosti. Nutí nás uvědomit si, že žádná země nemá všechny odpovědi. Podporuje dialog a diplomacii – nejen mezi velmocemi, ale i za účasti menších zemí a regionálních skupin. Existence více center moci může dokonce vést k větší inovativnosti a odolnosti, protože různé národy zkoušejí různé přístupy k řešení problémů, čímž se celý systém stává dynamičtějším (i když také nestabilnějším).

Jak se tedy v této situaci orientovat? Vyžaduje to skutečnou změnu v našem myšlení, zejména pro zemi, která bývala jedinou supervelmocí. Znamená to být skromnější, skutečně naslouchat a rozumět různým názorům a uznat, že vliv pramení ze spolupráce a z toho, že se ukážete jako dobrý partner, a ne jen z toho, že jste dominantní.

Pro země, které jsou na vzestupu, to znamená převzít odpovědnost, dodržovat (a pomáhat utvářet) mezinárodní pravidla a soustředit se na dlouhodobou stabilitu, nikoli jen na rychlé zisky.

Zaheer Alam, Pákistánská asociace novinářů

gnews.cz – GH