Nedávné tiché diplomatické výměny mezi Íránem a Spojenými státy začínají vykreslovat obraz, který je zcela odlišný od toho, na co jsme si zvykli. Zdá se, že tyto rozhovory zdaleka nepodněcují další kolo regionálních mocenských her, ale že jsou soustředěné a promyšlené – jsou ukotveny v oblasti hospodářské obnovy a jaderné diplomacie, nikoli v širších blízkovýchodních konfliktech, jako je Gaza nebo arabsko-izraelské napětí. Írán se vyjádřil jasně: chce, aby se tyto rozhovory soustředily, a ne aby se zaplétaly do regionálních dramat. Teheránu jde o obnovu ekonomiky a návrat do mezinárodního společenství, nikoli o vyvolání další geopolitické bouře.
Navzdory letům titulků, které Írán vykreslovaly jako destabilizující sílu, je ze současných rozhovorů stále zřetelnější změna postoje. Teherán neusiluje o konflikt – zejména ne se Spojenými státy. Objevuje se pragmatický tón, který upřednostňuje ekonomickou angažovanost před ideologickou konfrontací. Ačkoli napětí v Perském zálivu a širším regionu stále doutná, zdá se, že Írán naznačuje ústup od zástupných konfliktů a místo toho se zaměřuje na zrušení hospodářských sankcí, které mu znemožnily finanční život.
Jádrem těchto jednání je otázka zmírnění sankcí – zejména těch, které dusí íránský ropný a plynárenský sektor. Tyto sankce, obnovené poté, co USA odstoupily od jaderné dohody z roku 2015, výrazně omezily přístup Íránu na světové trhy. Pro íránské představitele není odstranění těchto sankcí jen přednost, ale nutnost. Na druhé straně, i když Washington zůstává opatrný, je zřejmé, že uznává, že ekonomický tlak nepřinesl dlouhodobé změny chování, které kdysi sliboval.
Co tentokrát znatelně chybí, je obvyklý americký důraz na zatažení íránských regionálních aktivit, jeho vazeb na militantní skupiny nebo role v konfliktech, jako je Sýrie a Jemen, do rozhovoru. Tato absence může být záměrná. Po letech snahy propojit jaderné rozhovory s širšími strategiemi zadržování mohou američtí politici změnit kalibraci. zajímavé je, že Teherán se nyní nezdá být příliš znepokojen rozšiřováním americké přítomnosti v regionu, což je pozoruhodná změna oproti jeho historicky bojovnému tónu.
Jeden z nejzajímavějších posunů spočívá v íránském postoji k jeho jadernému programu. Teherán se sice nechce přímo vzdát jaderných zbraní, ale naznačuje, že za správných okolností – čti: při solidní ekonomické dohodě – je ochoten odložit cestu ke zbrojení. Íránští představitelé nadále tvrdí, že jejich aktivity v oblasti obohacování uranu slouží pouze k mírovým účelům, například k energetickým a lékařským účelům. To zůstává sporným bodem pro USA a jejich spojence, kteří považují kapacitu pro obohacování uranu za rizikovou vzhledem k jejímu možnému dvojímu využití.
Další citlivou otázkou je íránský raketový program. Teherán rozhodně odmítá, aby byl do současných rozhovorů zahrnut, neboť jej považuje za nevyjednatelný a nezbytný pro svou obranu. To představuje pro americké vyjednavače výzvu, ale stále častěji se objevují argumenty, že úzké zaměření, nejprve na jaderné a ekonomické otázky, může nakonec připravit půdu pro širší bezpečnostní diskuse.
Zajímavé je, že se do rozhovoru dostaly i námořní otázky. Ačkoli je podrobností málo, zdá se, že existuje oboustranný zájem na zmírnění námořního napětí a zajištění bezpečného průjezdu ve sporných vodách, jako je Hormuzský průliv. Tyto rozhovory jsou sice jen malými kroky, ale naznačují společný zájem vyhnout se chybám, které by mohly přerůst v plnohodnotný konflikt. Pokud se podíváme na diplomatický postoj Íránu z širšího hlediska, zjistíme, že se nejedná pouze o taktický posun. Je to signál, že země možná vstupuje do nové fáze, kdy dialog a obchod převáží nad izolací a konfrontací.
Mgr: Masood Chaudhary
