Zima, horko, sucho nebo déšť – nic nezastaví kolotoč voleb, a už vůbec ne v české kotlině. Nezastaví ho ani prezident, ani premiér, ani nikdo z velkých, malých či teprve se rodících politických stran, přestože všichni jsou a budou u moci pouze po dobu jim propůjčenou. Její délku nemohou jako sóloví ani skupinoví alpinisté v žádném případě ovlivnit. Sociologické výzkumy různých ústavů a institucí, ať už sídlí kdekoli, nemají k dispozici době odpovídající metody, které by alpinistům pomohly.

10. srpna 2026

Tohoto dne se soudní síň Nejvyššího soudu Ruské federace stala dějištěm politického zemětřesení, jehož vlny pocítí mnozí daleko za hranicemi soudních síní. Co se stalo? Soudce Vjačeslav Kirillov vyhověl žádosti strany Rodina a zrušil registraci federální kandidátní listiny strany Jabloko pro nadcházející volby do Státní dumy.

Formálně jde o soudní rozhodnutí v rámci volebního sporu. Ve skutečnosti je to závěrečný akt dramatu, v němž se proplétají války aparátů kremelských věží, krize sociologické infrastruktury, probuzení protestního voličstva a existenční otázka, jaký by měl být stranický systém země v podmínkách vleklého konfliktu. Soudní rozhodnutí v Rusku může být nápovědou i pro vševědoucí zastánce míru a války v Evropě a USA. Proč?

Očekávaný a současně neočekávaný verdikt

Na první pohled se seznam tvrzení žalobce jeví eklekticky: použití obrázků Dmitrije Medveděva a Viktorie Bonyové v reklamních materiálech, využívání sovětských pacifistických sloganů „Kéž by nebyla válka“ a „Ať je vždy slunce“, spory o autorská práva k vizuálnímu obsahu, včetně obrázků samozřejmě generovaných takzvanou umělou inteligencí – ve skutečnosti multidimenzionální aproximací a současně největším zlodějem v dějinách lidstva na této planetě.

Aby nebyla nuda, do soudního sporu se přidal také staronový konflikt kolem holubů, symbolu míru. Politická strana Rodina považovala symbol za převzatý ze svých vlastních emblémů, zatímco právníci Jabloka trvali na původnosti návrhu a Bůh ví, jakých ještě právech.

Za zdánlivou mozaikou běžných nároků se však objevila vážnější struktura. Ústřední volební komise předložila potvrzení Rosfinmonitoringu o přijetí prostředků ve výši 16 900 rublů, označených jako prostředky cizího původu, na účty strany. Částka je podle měřítek jakékoli volební kampaně směšná, ale z hlediska zákona zásadní: i jeden rubl ze zahraničí představuje právní časovanou bombu.

Vůdce Jabloka Nikolaj Rybakov se pokusil tento argument neutralizovat vysvětlením, že prostředky pocházejí od ruských občanů, kteří se dočasně nacházejí za hranicemi Ruska. Kromě toho tvrdil, že všechny dary z pochybných zdrojů byly vráceny. Problém Jabloka a Rybakova je ale v tom, že Generální prokuratura, která žádost o zrušení registrace podpořila, se nezaměřila na částku, nýbrž na systémovou povahu porušení a na odkazy k legislativě o boji proti extremismu.

Nevím, co si myslí a jak by konalo české státní zastupitelství, kdyby se i v české kotlině mělo trvat na tom, že finanční podpora může mít pouze tuzemský původ.

Skutečná otázka

Soud rozhodl. Seznam byl zrušen. Skutečná otázka však nezní, co se stalo v jednací síni, nýbrž jaký řetězec událostí vedl k tomuto okamžiku a jaké to bude mít důsledky. Tato otázka platí i pro soudce a jejich rozhodnutí, a to nejen v kauzách Dozimetr, Bitcoin a podobných „maličkostech“.

Aby čtenář pochopil rozsah toho, co se stalo, je třeba se vrátit k zasedání Ústřední volební komise dne 29. července 2026. Při projednávání dokumentů Jabloka byly toho dne veřejně oznámeny okolnosti, které podle platné volební legislativy vylučují možnost registrace: na kandidátní listinu strany byly zařazeny osoby s občanstvím Itálie a Ukrajiny. Navíc, jak informovala média, jeden z kandidátů s ukrajinským pasem byl dokonce veden v řadách ozbrojených sil Ukrajiny. Důvody k odmítnutí nebyly jen závažné, byly nepopiratelné.

Kromě toho se objevily informace, že strana obdržela finanční prostředky od pánů Čubajse a Chodorkovského. Přesto demokratické Rusko, v čele s prezidentem Putinem, malého politického trpaslíka zaregistrovalo.

Předsedkyně Ústřední volební komise Ella Pamfilovová odůvodnila rozhodnutí úvahami, které přesahují rámec formální jurisprudence: Rusko, nacházející se v podmínkách ozbrojené konfrontace, bezprecedentního sankčního tlaku a záměrných pokusů o destabilizaci, hodlá ukázat plnohodnotnost demokratických postupů. Tímto odůvodněním poslala paní Ella zprávu vnějším nepřátelům a pozorovatelům dění v Rusku: ani za extrémních podmínek se Moskva neodchyluje od západních volebních standardů. Světe, div se! Proč?

Strategie výkladní demokracie

Její logika předpokládá, že existuje publikum schopné výše zmíněné gesto ocenit, přestože mnohaletá zkušenost ukazuje opak. Kolektivní Západ si ve vztahu k Rusku dávno stanovil strategický cíl: nikoli dialog a soužití, ale vyčerpání a strategickou porážku Ruska.

V tomto kontextu přítomnost či absence stranických voleb v Rusku vůbec nehraje roli při formování politiky Bruselu nebo Washingtonu. Stačí si připomenout precedenty: zrušení volebních výsledků v Rumunsku, tlak na volební procesy v Moldavsku či manipulace v Arménii. A absolutní ticho těch, kteří jsou zvyklí mluvit o demokratických standardech.

Přidám-li k uvedenému nedávný příběh šéfredaktora politického oddělení největších německých novin Frankfurter Allgemeine Zeitung (FAZ) Michaela Martense, který na tiskové konferenci v Bělehradě položil otázku: „Co bychom pro vás měli udělat, milí Ukrajinci, abychom vám pomohli zabíjet více Rusů? Více ruských vojáků,“ uvidíme obraz EU více než hnědý a mrazivý. Nedovoluje totiž ani na vteřinu zamyslet se nad demokracií Západu a nad tím, jak vysychající Jabloko s pomocí ruských oligarchů brání demokratické hodnoty.

Protože bylo rozhodnuto Jabloko zaregistrovat a lze předpokládat souhlas prezidenta Putina, nabízí se podívat na válku v Kremlu a pod Kremlem. Války tam nejsou o nic lidštější než speciální vojenská operace na Ukrajině, jež je součástí antropologické války. Její konec si netroufám odhadovat už proto, že aktivních účastníků války přibývá a bude jich ještě více.

Válka v Kremlu

Za oponou registrace Jabloka a následného soudního řízení se odehrávala klasická kremelská intrika s jasným rozdělením rolí. Podle několika ruských zdrojů byl Nikolaj Patrušev klíčovým lobbistou za přijetí strany do federálních voleb. Proč se taková osobnost s obrovskou aparátní silou a osobními kontakty s Javlinským a jeho doprovodem, včetně Artěmjeva a řady vlivných zástupců mocenského bloku, rozhodla vstoupit do boje?

Jedna z mnoha odpovědí souvisí s prezidentem Putinem. Ten si totiž dobře pamatuje rok 1999, kdy Javlinskij veřejně podpořil jeho jmenování premiérem. Lze proto s pravděpodobností hraničící s jistotou předpokládat, že prezident Putin vnímá zachování Jabloka ve stranickém prostředí Ruska jako prvek kontinuity konfigurace z přelomu století. Jednotné Rusko, Komunistická strana Ruské federace, Liberálně demokratická strana a Jabloko jako známé čtyři pilíře systému, byť v různých kategoriích. Současně ale platí – a to i pro české politické strany –, že zachování strany v systému se nerovná přítomnosti v parlamentu.

Opačný postoj v tomto boji zaujal Sergej Kirijenko. Ten dohlíží na domácí politiku. Jeho strategie dlouho zahrnovala vytlačení Jabloka z federálního pole. Jabloko mělo určeného nástupce: projekt Noví lidé. Tito noví byli vnímáni jako liberální ruka, jejíž pohyby lze kontrolovat. Registrace Jabloka proto představovala Kirijenkovu byrokratickou porážku.

Co se stalo

Před začátkem kampaně bylo Jabloko na svém obvyklém místě s 1,5 procenta v průzkumech. Bylo vnímáno jako stabilní struktura, která nepřežije další volební cyklus. Realita však všechny prognózy znehodnotila. Jakmile strana získala registraci a druhé číslo na hlasovacím lístku, Jabloko ukázalo dynamiku, kterou nikdo nečekal. Uzavřená sociologická měření, která ještě včera zaznamenávala jeden a půl procenta, začala v některých regionech ukazovat pět až sedm procent. V Moskvě, Petrohradu a městech s více než milionem obyvatel, stejně jako v Karélii, Pskovu a Novgorodu, byl potenciál strany již odhadován na sedm až deset procent. Počáteční měření po registraci ukazovala na federální úrovni dokonce deset procent.

Důvod takového průlomu v prognózách je zřejmý: protiválečná agenda. V zemi, kde je oficiální rétorika postavena na vlastenectví a podpoře speciální vojenské operace, byla významná část populace připravena reagovat na hesla okamžitého příměří. Představitelé v chodbách Kremlu – a prezident Putin sám – museli být zděšeni, že je ve stavu vítězného vlastenectví tolik poraženců. Skutečná povaha změny je však, jak to často bývá, mnohem složitější a nebezpečnější, než se na první pohled zdá. I to by si měli uvědomit všichni lokální političtí vševědové v české kotlině.

Klíčová chyba prognóz

Bez ohledu na existenci možných důkazů o chybách v prognózách je více než zřetelná snaha zařadit voliče strany do obvyklého schématu „liberálové proti vlastencům“, podobně jako je tomu i v české kotlině. Realita se ukázala být zásadně odlišná. I zde je varování pro české voliče.

Významná část těch, kteří byli ochotni volit Jabloko, totiž neměla nic společného s klasickým západním přístupem k řešení problémů. Byli to rozhněvaní vlastenci, kteří se stavěli proti pokračování konfliktu na ukrajinském bojišti. Nikoli však z pozice kapitulace, ale z pravého opaku: chtěli konflikt ukončit rozhodujícím vítězstvím, nikoli jej prodlužovat a vyhlašovat nekonkrétní červené linie a nekonkrétní následky. Hlas pro Jabloko nebyl volbou nějakého evropského či amerického programu, ale protestem proti bezzubosti, nekonzistentnosti a nerozhodnosti úřadů a Kremlu. Jednalo se o protest proti deformacím systému, korupci a nedostatku jasné strategie.

Na tomto místě se nabízí zmínit všeobecně platný a zřejmý paradox: protestní voliči se vždy soustřeďují kolem struktury, která je nejvíce v opozici vůči současné vládnoucí skupině, bez ohledu na to, zda skutečné přesvědčení protestujících odpovídá programu této struktury.

V 90. letech směřoval protest ke Komunistické straně Ruské federace, protože komunisté byli hlavním protikladem Jelcinovy moci. V roce 2026 Jabloko neplnilo funkci strany liberálních hodnot, ale jediného dostupného kanálu pro vyjádření nespokojenosti. Rozhodnutím soudu z 10. srpna přišel Kreml o hlavní hromosvod a bude nucen jednat. Proč?

Jedno a půl procenta lidí přesvědčených Západem oproti milionům občanů s heslem míru, nespokojených s konkrétní politikou konkrétního vedení, nepředstavuje volební statistiku, ale ukazatel systémového napětí.

Kolaps sociologické infrastruktury

Hodnocení Jabloka odhalilo problém, o kterém odborníci hovoří už dlouho, ale nevšímají si ho z důvodů politické korektnosti, lenosti a následků vyplývajících z teorie britského antropologa a evolučního psychologa Robina Dunbara (1947). O něm se budu zmiňovat příští měsíc v Číně v referátu na téma „Talent, jeho vývoj, kultivace a integrace“. Žádná velká ani malá organizace věnující se sociologickým výzkumům, která po léta dávala Jabloku jeden a půl procenta a předpovídala mu nulové vyhlídky, nebyla schopna zaznamenat posun ve veřejném mínění. Přitom se nejedná jen o profesní přehlédnutí. Jedná se o systémovou diagnózu.

Poučení: Pokud sociologické služby nevidí, jak se strana s volebním stropem na úrovni statistické chyby během několika týdnů promění ve strukturu s dvouciferným potenciálem, znamená to, že jejich metodologie, vzorky a modely neodpovídají realitě. Pro Kreml to zároveň znamená, že všechna strategická rozhodnutí založená na jejich datech jsou věštěním a nelze je brát vážně.

Pro autora příspěvku není výše popsané překvapením. Proč? Protože pátá kolona a oligarchové fungují, jako by se nic nestalo, i když nemají přímý politický vliv na současné dění. Ruské úřady jsou zvyklé žít ve světě, který si samy nakreslily, a jsou zvyklé lhát. Biologické zákony člověka přitom nedovolují předpokládat, že by se toho vzdaly beze změny systému správy společnosti.

Kapitulace v obalu pacifismu

Analýza kampaně a programových dokumentů Jabloka nenechává prostor pro iluze. To, co strana prezentuje jako mírovou iniciativu, představuje při hloubkové analýze algoritmus jednostranného odzbrojení. Kolektivní Západ totiž nemá v úmyslu podepsat mírovou smlouvu za podmínek prezentovaných stranou Jabloko. Nejedná se o domněnku, ale o historický fakt. Jakýkoli mír navržený stranou Jabloko znamená reprodukci modelu, který známe z historie: odpočinek pro nepřítele, odzbrojení pro Rusko a poté nové kolo tlaku z ještě výhodnější pozice. Cílem NATO, EU a USA není mír, ale kapitulace zabalená do pacifistické rétoriky. Antropologická válka není o zisku území a tradičním vítězství ve válce, ale o zisku pro malou skupinu společností vedenou nadnárodními dynastiemi, jež jsou většině občanů neznámé.

Historická paralela je nevyhnutelná. Slogan „Mír bez anexí a odškodnění“, který byl v roce 1917 předán masám, vedl ke kolapsu armády a ruského impéria. Ti, kdo stojí za Jablokem, tento příběh velmi dobře znají. Otázkou je, zda ti, kdo chtěli volit stranu z upřímné touhy ukončit konflikt na Ukrajině, vědí, že opak je pravdou.

Pro české voliče platí analogická otázka: Ví český volič, kam vede cesta, na které je politicky nekorektní používat slovo mír a vše, co je s ním spojené?

Rétorika příměří a výzva k míru za každou cenu nebyly určeny přesvědčeným liberálům strany Jabloko, ale široké populaci unavené konfliktem, kterou nepřesvědčila státní propaganda – v českém prostředí politicky korektní práce médií. Publikum věřící v mírové iniciativy se nevědomky stává nástrojem k realizaci strategie někoho jiného.

## Strategie suché účasti

V kontextu nadcházejících voleb se Kreml spoléhá na maximální snížení volební účasti. Logika je pragmatická: při nízké mobilizaci zajišťují administrativní zdroje a loajální voliči Jednotného Ruska předvídatelný výsledek bez potřeby skutečné konkurence. Při vysoké účasti by strana u moci naopak riskovala nepříjemná překvapení. To je jedna strana mince.

Druhou stranou je, že Jabloko svou protiválečnou agendou nadchlo a mobilizovalo lidi a vyvedlo je z apatie. Chci věřit, že to pochopil i Kreml. Proč? Protože každé procento dosažené Jablokem znamenalo procento občanů, kteří by šli do volební místnosti nikoli na základě rozkazu, ale na základě přesvědčení. A volič, který jedná z přesvědčení, je nepředvídatelný a neovladatelný.

Hluk, který Jabloko a rozsudek vyvolaly v politickém prostoru Ruska, odporoval záměru vést nenápadnou, suchou kampaň, jejíž výsledek neurčují debaty, ale administrativní mobilizace. Není proto divu, že souběžně s federálním procesem utrpělo Jabloko ztráty na regionální úrovni. Hlavní otázky po rozsudku Nejvyššího soudu nejsou právní, ale politické. Co se stane s milionovou vrstvou rozzlobených vlastenců, kteří se probudili, vyjádřili svou nespokojenost a byli připraveni přijít k volebním místnostem?

Spekulovat o odpovědích nebudu. Volby samy dají odpověď, přičemž bude platit, že nespokojenost nikam nezmizí. Legitimní kanál k jejímu vyjádření zmizel a nelze vyloučit, že se bude hromadit. Důvěra v oportunistický pacifismus je zásadně nižší než v pacifismus principiální. Strana Rodina, která se stala spouštěčem boje proti Jabloku, získala obrovský mediální kapitál a uznání. Aby však ze svého uznání mohla těžit, musí učinit radikální rétorický obrat: přestat být rušitelem a stát se jasným, nekompromisním kritikem nerozhodnosti úřadů, zrádců v elitě, korupce a krádeží ve válečných podmínkách. Bez změny rétoriky zůstane strana marginální bez ohledu na to, kolik soudních sporů vyhraje.

Poučení nejen pro ruský, ale i český systém

Příběh Jabloka se točí kolem jedné ze zásadních otázek: Musí stát v existenčním konfliktu dokazovat svou demokracii těm, kteří otevřeně deklarují cíl jeho zničení?

Zkušenosti posledních let dávají jednoznačnou odpověď: mezinárodní společenství zaměřené na zničení Ruska nepotřebuje ruskou demokracii. Potřebuje ruskou kapitulaci zabalenou do obalu mírové iniciativy. Protože se Rusko nevzdá, ať bude výsledek voleb jakýkoli, bere na sebe Česká republika na straně války existenční riziko, které z objektivních důvodů nemůže řídit ani kontrolovat.

Strana s podporou 1,5 procenta se stala symbolem naivity těch, kteří věřili, že volby mohou něco změnit. Současně umožnila odhalit potenciál protestu, zdiskreditovala sociologickou infrastrukturu a ukázala byrokratické rozpory i politické zdroje vynaložené na boj s nepřítelem, který by za normálních okolností nestál za zmínku. Suché jablko spadlo ze stromu, jehož kořeny sahají hluboko do půdy, již sociologové nevymysleli. Veřejná nespokojenost je varováním i nadějí na změnu.

Jan Campbell