Datová centra se během několika let změnila z nenápadné technické infrastruktury v jednu z nejstrategičtějších součástí světové ekonomiky. Umělá inteligence totiž potřebuje nejen čipy a servery, ale také obrovské množství elektřiny, kapitálu, půdy, vody a přenosové infrastruktury. Spojené státy, Čína, Evropská unie a Rusko přitom vstupují do této soutěže s velmi rozdílnými výhodami. USA dominují technologicky a finančně, Čína kombinuje obrovskou energetiku s centrálním plánováním, EU má silnou nízkouhlíkovou energetickou základnu, ale závisí na amerických cloudech, a Rusko disponuje mimořádnými energetickými zdroji, které zatím nedokáže plně přeměnit ve výpočetní výkon.
Datacentrum už není budova. Je to elektrárna naruby
Při porovnávání jednotlivých zemí je nejprve nutné vyřešit problém statistik. Datová centra se někdy počítají podle počtu budov, jindy podle serverových racků, příkonu v megawattech nebo přímo podle spotřebované elektřiny. Některé statistiky zahrnují podniková datacentra, jiné pouze komerční colocation centra a některé například i infrastrukturu pro těžbu kryptoměn.
Nejpoužitelnějším společným ukazatelem proto zůstává spotřeba elektřiny.
Mezinárodní energetická agentura odhadovala globální spotřebu datacenter v roce 2024 na přibližně 415 TWh, tedy asi 1,5 procenta světové elektřiny. Aktualizovaný výhled počítá přibližně se 485 TWh v roce 2025 a kolem 950 TWh v roce 2030. Během pouhých pěti let by se tedy spotřeba mohla téměř zdvojnásobit.
Nejde přitom jen o množství energie. Výkon je koncentrován na mimořádně malém území. Nový AI kampus požadující několik set megawattů může z pohledu elektrizační soustavy připomínat velkou hutní nebo chemickou továrnu.
A právě zde začínají být mezi jednotlivými regiony patrné zásadní rozdíly.
USA: světová jednička, která začíná narážet na vlastní elektrickou síť
Spojené státy mají momentálně nejvýhodnější kombinaci téměř všeho, co moderní AI datacentrum potřebuje.
Sídlí zde Nvidia, AMD, Broadcom a řada dalších klíčových polovodičových firem. Americké jsou Amazon Web Services, Microsoft Azure, Google Cloud, Meta i OpenAI a americký kapitálový trh dokáže financovat projekty v hodnotě desítek miliard dolarů.
USA podle IEA připadalo v roce 2024 přibližně 45 procent světové spotřeby elektřiny datovými centry, tedy zhruba 180 TWh.
Novější studie americké Lawrence Berkeley National Laboratory z června 2026 ukazuje, jak rychle se situace mění. Její referenční scénář předpokládá pro rok 2030 spotřebu amerických datacenter kolem 649 TWh, přičemž možné rozpětí činí 521 až 843 TWh. Datacentra by tak mohla představovat přibližně 9,5 až 15,3 procenta veškeré americké spotřeby elektřiny, přičemž střední odhad činí 11,8 procenta.
Rozměr amerického trhu ukazuje severní Virginie. CBRE evidovala v prvním čtvrtletí 2026 jen v tomto jediném regionu přibližně 4,18 GW datacentrové kapacity. Volná kapacita přitom klesla na pouhých 0,3 procenta.
Energetickou výhodou USA je mimořádně pestrý mix. Více než 40 procent elektřiny fyzicky napájející americká datacentra nyní podle IEA pochází ze zemního plynu, přibližně 24 procent z obnovitelných zdrojů, kolem 20 procent z jádra a asi 15 procent z uhlí.
To umožňuje rychle kombinovat plyn, solární a větrnou energetiku, baterie a existující jaderné zdroje. Technologické společnosti navíc podporují návrat odstavených jaderných bloků a vývoj malých modulárních reaktorů.
Slabinou USA už nejsou peníze ani čipy. Stále častěji je jí elektrická síť.
Výstavba datacentra může trvat dva nebo tři roky, zatímco nové přenosové vedení nebo velká elektrárna podstatně déle. CBRE proto označuje dostupnost elektrického výkonu za jeden z hlavních faktorů, které v USA určují, kde se vůbec ještě dá stavět. Projekty se přesouvají z tradičních center směrem k Texasu, Pensylvánii, západní Virginii a dalším regionům s dostupnější půdou a energií.
Amerika tedy dnes vede, ale začíná zjišťovat, že ani prakticky neomezený kapitál nedokáže okamžitě postavit elektrizační soustavu.
Čína: místo přepravy elektřiny přesouvá výpočty
Čínský model je zásadně odlišný.
Peking se na výpočetní infrastrukturu dívá podobně jako na železnice, energetiku nebo telekomunikační síť – jako na strategickou infrastrukturu státu.
Podle IEA připadala na Čínu v roce 2024 přibližně čtvrtina světové spotřeby elektřiny datacentry, tedy řádově 100 TWh. Do roku 2030 má spotřeba vzrůst přibližně o dalších 175 TWh. USA a Čína mají společně představovat téměř 80 procent celosvětového růstu spotřeby datacenter do konce desetiletí.
Čínská oficiální čísla zároveň ukazují obrovský fyzický rozsah infrastruktury. Národní rozvojová a reformní komise uváděla k polovině roku 2025 přibližně 10,85 milionu standardních racků v používaných výpočetních centrech a inteligentní výpočetní výkon 788 EFLOPS. Tři hlavní telekomunikační operátoři pak na konci roku 2025 provozovali 938 tisíc racků určených pro externí zákazníky. Tato dvě čísla nelze přímo porovnávat, protože používají odlišné definice, ale dobře ukazují měřítko čínského ekosystému.
Nejzajímavější je však projekt „Východní data, západní výpočty“ – East Data, West Computing.
Velká část čínského digitálního průmyslu se nachází na bohatém východním pobřeží, zatímco obrovské větrné, solární, vodní a uhelné zdroje leží na západě země. Čína se proto snaží část výpočetně náročných úloh přesunout do Vnitřního Mongolska, Ningxie, Gansu, Guizhou a dalších energeticky bohatých oblastí a výsledky posílat optickými sítěmi zpět na východ.
Pro trénování AI modelu není rozhodující, zda se server nachází 20 nebo 2 000 kilometrů od uživatele. U aplikací vyžadujících okamžitou odezvu už vzdálenost problém představovat může. Sama čínská NDRC proto v roce 2026 upozorňuje na přetrvávající problémy s latencí, standardizací systémů a izolovanými „ostrovy“ výpočetního výkonu.
Čína má také ekologický problém. Přibližně 70 procent elektřiny fyzicky spotřebované jejími datacentry dnes podle IEA pochází z uhlí, protože velká část současných center stojí ve východních provinciích. Obnovitelné zdroje dodávají necelých 20 procent a jádro přibližně desetinu.
Právě přesun na západ má tento poměr změnit. Nová datacentra v národních výpočetních uzlech měla podle vládních plánů dosáhnout více než 80procentního podílu zelené elektřiny. V Ningxii byl například v květnu 2026 spuštěn 500MW fotovoltaický projekt napojený přímo na výpočetní základnu Zhongwei.
Největší čínskou slabinou zůstávají špičkové čipy.
Čína velmi rychle rozvíjí vlastní procesory včetně Huawei Ascend, ale její přístup k nejmodernějším americkým akcelerátorům a zařízení pro výrobu nejpokročilejších polovodičů zůstává omezený. V roce 2026 sice Spojené státy umožnily omezené dodávky některých Nvidia H200 čínským zákazníkům, nejmodernější systémy zůstávají omezené a Čína současně podporuje domácí alternativy.
Čínská výhoda tedy spočívá ve schopnosti masivně a koordinovaně stavět, nevýhoda v tom, že samotná budova s gigawattem elektřiny není příliš užitečná, pokud ji nelze naplnit nejlepšími dostupnými akcelerátory.
Evropská unie: energie a infrastruktura existují, problémem je technologické vlastnictví
Evropa je v trochu zvláštní situaci. Datacenter zde není málo, ale velkou část digitální infrastruktury nevlastní evropské technologické společnosti.
Evropská komise odhadovala výpočetní kapacitu EU v roce 2025 na přibližně 12 GW, což odpovídalo asi 20 procentům světové datacentrové kapacity. Spojené státy měly přibližně 42 procent.
CBRE očekává, že širší evropský datacentrový trh – jeho metodika tedy přesahuje samotnou EU – dosáhne do konce roku 2026 přibližně 13 GW, což znamená meziroční růst kolem 20 procent. Objednávky colocation kapacity určené přímo pro AI se během první poloviny roku 2026 více než zečtyřnásobily.
Evropská komise společně s IEA odhaduje spotřebu datacenter v EU v roce 2024 přibližně na 70 TWh a očekává růst k 115 TWh v roce 2030.
Energeticky má Evropa jednu zásadní výhodu: velký podíl bezemisních zdrojů. IEA očekává, že obnovitelné zdroje a jádro budou v roce 2030 dohromady zajišťovat přibližně 85 procent elektřiny potřebné evropskými datacentry.
Skandinávie nabízí levnější vodní a větrnou energii spolu s chladným klimatem, Francie rozsáhlou jadernou energetiku a Španělsko či Portugalsko velmi dobré podmínky pro solární energetiku.
Jenže výpočetní výkon není rozmístěn podle toho, kde je elektřina nejlevnější. Tradiční centra jako Frankfurt, Londýn, Amsterdam a Paříž trpí podobně jako severní Virginie nedostatkem volných připojení do sítě.
Ještě větším problémem je vlastnictví cloudu.
Podle dokumentů Evropské komise kontrolují Amazon AWS, Microsoft Azure a Google Cloud přibližně 70 procent evropského cloudového trhu. Podíl evropských poskytovatelů klesl z 29 procent v roce 2017 na přibližně 15 procent a největší jednotliví evropští hráči mají jen kolem dvou procent trhu.
Evropa tedy může fyzicky hostit datacentrum v Německu, Irsku nebo Francii, ale jeho technologický ekosystém, GPU a cloudová platforma mohou být americké.
Brusel se nyní snaží tuto slabinu napravit. EU připravuje minimálně 19 AI Factories, několik podstatně větších AI Gigafactories a prostřednictvím InvestAI chce pro gigafactory mobilizovat přibližně 20 miliard eur. Evropská komise zároveň stanovila cíl minimálně ztrojnásobit kapacitu datacenter v EU během pěti až sedmi let.
Evropskou nevýhodou tedy není nedostatek technických znalostí nebo elektřiny. Je jí fragmentace trhu, pomalejší povolování, omezenější kapitálová síla evropských technologických firem a závislost na amerických GPU a cloudu.
Rusko: obrovské energetické možnosti, ale elektřina sama AI velmoc nevytvoří
Rusko je z těchto čtyř trhů výrazně nejmenší a jeho statistiky jsou nejsložitější.
Podle iKS-Consulting dosáhl ruský komerční trh na konci roku 2025 přibližně 85 800 racků. Odhady výkonu se liší podle toho, zda zahrnují komerční, podniková nebo také miningová datacentra. Konzervativnější odhady dávají klasickým ruským datacentrům přibližně 1,2 až 1,7 GW, z toho kolem 0,8 GW komerčnímu segmentu.
Pro srovnání měřítka: samotný ruský lídr RTK-COD ze skupiny Rostelecom provozuje přibližně 27 800 racků s celkovým výkonem 235 MW.
Rusko přitom opravdu disponuje mimořádnými předpoklady pro energeticky náročná datacentra: velkými zásobami zemního plynu a uhlí, rozsáhlou jadernou energetikou, gigantickými sibiřskými hydroelektrárnami, dostatkem půdy a v mnoha regionech také chladným klimatem.
Výhodu blízkosti elektrárny už využívá například Udomlja u Kalininské jaderné elektrárny, kde byl vybudován datacentrový komplex s příkonem kolem 48 MW. IXcellerate současně plánuje v Moskvě a okolí kampusy se stovkami megawattů další kapacity.
Energetická surovina není totéž jako dostupný elektrický výkon na správném místě.
Přibližně tři čtvrtiny až čtyři pětiny ruské komerční datacentrové infrastruktury jsou soustředěny v Moskvě a okolí. Právě tam už síťové společnosti podle Vedomostí začaly v roce 2026 odmítat některá nová připojení, protože dostupný výkon byl využit nebo rezervován na období 2026–2028. Obsazenost moskevských datacenter se pohybuje kolem 95 procent.
Rusko tak řeší stejný paradox jako Spojené státy nebo Evropa: stát může mít obrovské množství energie, ale nikoli tam, kde ji datacentrum právě potřebuje.
Logickým řešením je přesouvat nové výpočetní kapacity k jaderným a vodním elektrárnám na severozápadě, Urale nebo Sibiři a propojit je vysokokapacitní optickou sítí s Moskvou a Petrohradem.
Největším ruským problémem ovšem není elektřina.
Jsou jím čipy, servery a kapitál.
Nvidia ve svých regulatorních dokumentech potvrzuje, že po zavedení sankcí ukončila přímý prodej a své aktivity v Rusku. Americká exportní pravidla zároveň omezují dodávky špičkových akcelerátorů, například rodin A100 a H100 a navazujících systémů.
Ruská datacentra proto mohou být levně napájena jadernou nebo vodní elektřinou, ale získání desetitisíců nejmodernějších AI GPU je podstatně složitější než v USA, Evropě nebo Číně.
Výstavbu navíc brzdí vysoké náklady kapitálu a dražší dovážená infrastruktura. V roce 2025 se počet nových komerčních racků zvýšil pouze asi o 5,8 procenta na 85 800, což představovalo výrazné zpomalení proti předchozím rokům.
Rusko proto disponuje velmi dobrými podmínkami pro energetickou část AI infrastruktury, ale ze všech čtyř regionů má nejslabší přístup k nejmodernějším polovodičům a nejmenší kapitálový trh.
Kdo má tedy nejlepší pozici?
Pokud je měřítkem nejmodernější výpočetní výkon, jednoznačně vedou Spojené státy. Mají výrobce čipů, největší hyperscalery, nejhlubší kapitálový trh i největší koncentraci AI firem.
Pokud je měřítkem schopnost rychle postavit obrovskou energetickou a datovou infrastrukturu, nejvážnějším konkurentem USA je Čína. Její výhodou je možnost koordinovat výstavbu elektráren, přenosových sítí, optických tras a datacenter jako jeden celek.
Evropská unie stojí mezi nimi. Má dostatečně velkou ekonomiku, kvalitní elektrickou síť, silnou jadernou a obnovitelnou energetiku, špičkový výzkum a zásadní postavení v polovodičovém výrobním řetězci. Její slabinou však zůstává absence vlastního hyperscaleru velikosti Amazonu, Microsoftu nebo Googlu a silná závislost na zahraničních AI akcelerátorech.
Rusko má z hlediska surové dostupnosti energetických zdrojů, prostoru a klimatu možná lepší podmínky, než by jeho současný podíl na světovém trhu naznačoval. Energetickou výhodu však zatím nedokáže plně proměnit ve výhodu technologickou.
Vývoj datacenter tak ukazuje jednu důležitou změnu v globální ekonomice: budoucnost umělé inteligence se nebude rozhodovat pouze podle toho, kdo vytvoří nejlepší algoritmus. Stejně důležité bude, kdo dokáže vyrobit čipy, sehnat kapitál a přivést několik gigawattů stabilní elektřiny tam, kde budou stát servery.
V tomto novém závodě jsou proto datacentra stále méně podobná kancelářským budovám a stále více připomínají nový typ těžkého průmyslu digitálního věku.
gnews.cz - GH